Bylo to nejspíše na konci léta nebo na začátku podzimu bůhvíkolikátého roku od založení Říma, my, co počítáme spíše od narození jistého Ježíše Krista, asi raději řekneme, že to bylo roku 8 našeho letopočtu. Tehdy (a byl to jistě krásný slunný den) trávil Publius Ovidius Naso příjemnou dovolenou se svým přítelem Markem Aureliem Cottou na ostrově Ilva. Tenhle kamarád je syn Ovidiova zesnulého příznivce a patrona Marca Valeria Messaly Corvina, který nedávno zemřel. I on se proslaví, dosáhne konzulátu, bude vítán na dvoře Augustově i Tiberiově, ale to bude zapomenuto, my ho budeme navěky znát jako adresáta Ovidiových dopisů. Toho dne však oběma přátelům ztvrdne úsměv na rtech, po tváři strnulé hrůzou tečou Ovidiovi slzy. Co přerušilo zábavu? Rychlý jezdecký posel přinesl výnos císaře Augusta adresovaný básníkovi. Proč ten spěch? Co má Augustus tak důležitého na srdci? Co nemůže počkat? Je to šokující! List posílá nekorunovaného krále římských básníků do vyhnanství. Není to deportatio, nebude odveden v poutech jako zločinec, je to pouhé relegatio – neztrácí římské občanství ani svůj majetek. Jen se okamžitě musí vydat na přikázané místo. A není to ani Korsika, ani žádný z malých ostrůvků v Tyrhénském moři, kam se většinou odkládají provinilé císařské dcery. Problém je v tom, že přikázané místo je kdesi na konci světa u bouřlivého Černého moře, které už Řekové ze strachu nazývali Pontos Euxeinos, Pohostinné moře, aby si je usmířili. A místo? Tomis. Nějaká osada, jejíž jméno přátelé ještě nikdy neslyšeli. A je to určitě blízko severního pólu… Na jak dlouho má být básník vypovězen? To císař neříká. Je to jen chvilkový rozmar velkého vládce, nebo jeho pevné rozhodnutí, které má platit doživotně? A hlavně: proč?
Augustus rozhodl a nemá potřebu sdělovat důvod svého rozhodnutí. Třeba je to nějaké nedopatření! Ale básník ví a řekne nám to sám: způsobila to carmen et error, báseň a omyl. Bude to často opakovat. Ale co to může znamenat? Je to snad opravdu básníkova sbírka Ars amatoria, Umění milovati, tento nádherný gejzír plný inteligentního humoru, hravého vtipu a dravé ironie i fantazie bez břehů? Augustus měl za to, že tato sbírka torpéduje jeho snahy o obnovu římských ctností. Jistě měl pravdu, na jeho normalizační program Ovidius kašlal, ale je to už málem deset let! Proč ho nevyhnal tehdy? Zkrotlý básník mezi tím pracoval na svém velkolepém díle, které mu zajistí nesmrtelnost: na svých Metamorfózách. V nich už ‒ po vzoru římských básníků – neopomněl udělat graciézní úklonu moci a oslovil zakladatele dynastie, velkého Caesara, vkusnými verši… A co pečlivá práce na učeném Kalendáři? Není to ironie osudu? Je vypovězen tehdy, když se z nezodpovědného avanturisty málem stal státotvorným básníkem! Nemá to spíš nějakou spojitost s osudem Augustovy vnučky Julie, kterou císař vypověděl údajně pro její nemravný život? A nejde spíš o nějaký politický incident, kterému byl Ovidius omylem přítomen? Viděl něco, co vidět neměl? Nikdy se to nedozvíme. Básník se vypravil na cestu. Sám. Svou (třetí) ženu zanechal v Římě. Snad aby ji ušetřil útrap cesty, snad aby střežila společný majetek. Ale asi nejdřív zničil všechno, co by mu mohlo přitížit. Co to asi bylo? A co si vzal s sebou? Své knihy? Ty milované nebo ty, které potřebuje, aby mohl dokončit svá velká díla? Daleká cesta po moři i po souši mu trvala dobrého půl roku… A vyhnal ho Augustus schválně v dobu, kdy je moře tak nebezpečné? Čekal, že loď s komickým jménem Minerva někde ztroskotá? Nebo ho v pusté krajině, která není v područí Říma, přepadnou divocí lupiči? Nebo že spáchá sebevraždu, až uvidí tu ubohou rybářskou vesnici, v níž nebude nikomu rozumět? K čemu tam bude básníkovi jeho římské občanství?
Změkčilý Říman zvyklý všemu pohodlí, které skýtá Řím, ten pupek tehdejšího světa, se octnul náhle kdesi na konci světa, v nevlídné zemi, kde starý sníh nestačí ani roztát, než napadne nový, a víno zmrzne tak, že ani nádobu nepotřebuje – nedá se pít, musí se jíst. Neměl tu vhodný příbytek, strava mu nechutnala, začal churavět a nebyl tam nikdo, komu by četl své básně. Ano, básně! Jen tak se nevzdá a už od chvíle, kdy nasedne na loď zmítající se v bouři, začíná psát. Vede ho pud sebezáchovy – nemůže přece dopustit, aby ho Augustus vymazal z paměti jeho přátel a čtenářů! To by byla jeho smrt. Tak zatne zuby a zvolí zcela odpovídající formu ‒ elegii, která je nejvhodnější pro vyjádření žalozpěvu nad žalostným osudem. A začne své přátele i císaře samotného bombardovat svými žalozpěvy. Přesně ví, jak si správně stěžovat: nikdy se nehájí, připouští, že je vinen a že přelaskavý císař se na něj rozhněval právem. Neodvažuje se žádat o milost, stačilo by mu, kdyby jej pozemský Jupiter nenutil setrvávat v barbarské, nehostinné a nebezpečné zemi, kdyby mu prostě přikázal přátelštější místo pro exil. Prosí své přátele, aby se přimluvili. Osloví přímo i samotného Augusta, kterého nabádá, aby se podíval na jeho nedokončená díla, v nichž nalezne dostatek důkazů o jeho loajalitě a vroucí lásce k vlasti. Nevíme, zda to Augustus vůbec četl, i když se mu to jistě doneslo. Neviděl důvod, proč by měl básníkovi vyhovět? Přimlouvali se přátelé? Jistě se pokusil přítel Cotta, ale neuspěl ani u Augusta, ani u jeho následníka Tiberia. Bohužel ani 5 knih Žalozpěvů, které byly publikovány v Římě v r. 12, ani jeho Listy z Pontu, z nichž 3 knihy se objevily ještě před Augustovou smrtí r. 14 (a poslední snad až po smrti básníkově), nic nezměnily na Ovidiově trpkém osudu.
Všechny básnické knihy, které na cestě do Tomidy a v Tomidě napsal, jsou tak trochu nudně monotematické. Jsou plné zoufalství, smutku, stížností na nepříznivý osud, který nedovolil dokončit velká díla, na nehostinnou zemi, kde neroste vinná réva, na ztrátu přátel (znáte to: Donec eris felix multos numerabis amicos, tempora si fuerint nubila, solus eris ‒ dokud budeš šťasten, budeš mít mnoho přátel, když pak nastanou chmurné časy, zůstaneš sám), na začínající stáří a přicházející choroby. Mnohým čtenářům se zdálo, že se prostě oslnivý básníkův talent vytratil. Spíš se ale vyčerpala zvolená strategie, která nepřinesla ovoce, a básník nakonec rezignoval. Je dalším tragikomickým paradoxem, že milované a proklínané Umění milovati vystřídají na konci života už jenom Halieutica, Umění lovit ryby, kterému pramálo rozumíme, protože neznáme ani druhy ryb, o kterých se ve fragmentu básně dozvídáme.
Bylo to opravdu všechno? Když došly poslední básně do Říma, ještě žil, ještě mu zbýval čas. A on ho nepromarnil! Naučil se v krátké době sarmatsky a getsky. Dokázal v těch jazycích i psát a jeho dříve nepochopitelní sousedé mu projevovali velkou úctu. Zbavili ho daní a posadili na jeho, teď už šedivou hlavu sacrata corona, posvátnou korunu. Doufejme, že kromě dalšího chvalozpěvu na Augusta napsal v getštině i něco veselejšího. Vždyť i ve svém epitafu se označuje pořád jako tenerorum lusor amorum, ten, kdo si pohrával s něžnými láskami. Dost
možná, že poslední léta, která v Tomidě prožil, už nebyla tak krušná. Ale co je to platné! Ve dvacátém století jistý turecký básník, který si žil v přepychovém exilu, vyjádřil tuto zkušenost stejně: Být exulantem je strašnější než smrt.
Ostatně Ovidius si nepřál tak moc – chtěl jen zemřít někde jinde a být pochován doma. To se mu taky nepodařilo, ba ani nevíme, zda a kde měl hrob. Zato r. 1887 mu byla na místě někdejší Tomidy, na Ovidiově náměstí v městě Konstanca, vztyčena socha, na níž je právě zmíněný náhrobní nápis. A v r. 1925 byla kopie této sochy vytvořené italským sochařem Ettorem Ferrarim vztyčena také v básníkově rodném městě, v italské Sulmoně. A to není všechno. V prosinci roku 2017 římský magistrát schválil návrh, který má vést k „odčinění velkého příkoří“, jehož se dopustil Augustus na jednom z největších básníků v celé historii lidstva tím, že jej poslal do vyhnanství. Jak se vyjádřil místostarosta Bergamo: „Jde tu o nezbytné právo umělce svobodně tvořit ve společnostech, v nichž je po celém světě svoboda uměleckého vyjádření stále více omezována.“ A rodné město po 2000 letech zprostilo formálně Ovidia veškerých obvinění. Co se týče Ovidia, je to skutečně pěkné. Ale přišlo to opravdu trochu pozdě. Tak mne napadá: jestlipak se někdo za dva tisíce let omluví za nás všem vyhnancům našich dní? A mimochodem, ten ostrov Ilva se dnes jmenuje Elba…
(Ukázka ze ovidovského čísla, které bylo iniciováno a ve spolupráci s Evou Stehlíkovou vytvořeno. Revue Pandora 35/2018)
www.revuepandora.cz
