Brněnské nakladatelství Větrné mlýny přišlo v roce 2017 s prvním dílem (avizovaného třídílného) vydání do češtiny přeloženého dramatického díla Lucia Annaea Seneky. Iniciátorem celého projektu je – stejně jako u mnoha předchozích překladů antických her – klasická filoložka a odbornice na antickou literaturu Eva Stehlíková ve spolupráci s Pavlem Drábkem coby editorem a mladou generací klasických filoložek zabývajících se antickým dramatem a jeho překládáním (Daniela Čadková, Eliška Poláčková). Na rozdíl od proslulého autorova filosofického díla stály Senekovy tragédie poměrně dlouhou dobu stranou zájmu české čtenářské, divadelní i překladatelské obce. K tomu nepochybně přispívala – vedle nepřístupného jazyka, přehnané rétoriky, statičnosti či „těžkého“ až bombastického stylu Senekových tragédií – všeobecně rozšířená teze o úpadkovosti římského dramatu stříbrného období, libujícího si mimo jiné v násilí a krutosti, a často i zavádějící srovnávání Senekových her s řeckými tragédiemi. Nejen proto zůstávaly Senekovy – slovy Stehlíkové „neprávem podceňované“ – tragédie z latiny do češtiny dlouho nepřeloženy; jejich svébytný jazyk a jedinečný styl mohl ocenit pouze klasický filolog či dobrý znalec latiny. Dalším důvodem je nepochybně krátká tradice překládání antického dramatu v Čechách, jejíž první etapu představuje obrozenectví v 19. století. Avšak, jak se dočteme hned v úvodu poučné předmluvy Evy Stehlíkové, paradoxně v této době (30. léta 19. století) vyšlo první třísvazkové vydání Senekových tragédií u nás nikoliv v češtině, nýbrž němčině. Autorem překladu byl český obrozenec, znalec římské literatury, básník a dramatik Václav Alois Svoboda. Překládání Senekova díla do češtiny započala až sama Eva Stehlíková, a to hned autorovou „nejkrvavější“ tragédií Thyestes (Divadelní revue 1992). Následující pokusy o překlad Senekových her se objevují až o deset let později s nástupem mladé generace klasických filologů. V roce 2002 se objevuje poměrně doslovný, klasickofilologický překlad Senekovy Medei Petra Polehly, opatřený podrobnou předmluvou a poznámkami (HK Credit, Hradec Králové 2002). O tři roky později vychází o poznání jazykově zdařilejší a libozvučnější překlad anonymní tragédie Octavia, jediné dochované praetexty (historické tragédie) Senekovi původně přisuzované, od bohemistky a klasické filoložky Daniely Čadkové (Divadelní revue 2005). Další překlady představují drobné úryvky ze Senekových her v odborné monografii Evy Stehlíkové Divadlo za časů Nerona a Seneky (Praha, Divadelní ústav 2005), kterou autorka prezentovala svůj hluboký a dlouhodobý zájem o římskou tragédii stříbrného období: vedle znamenitého rozboru římské imperiální tragédie, jejímž je Seneca v podstatě jediným dochovaným autorem, zde čtenář nalezne úryvky překladů Senekových her Faidra, Thyestes a Oidipus. O dva roky později překládá Stehlíková celou Senekovu Faidru pro úspěšnou inscenaci Hany Burešové v Divadle v Dlouhé (2007). V upravené podobě a s doslovem vychází tato hra v roce 2011 (nakladatelství Artur). V témže roce uvádí Hana Burešová s úspěchem i rozhlasovou úpravu Faidry a o rok později hru znovu inscenuje na prknech Městského divadla v Brně (2012). Recenzovaný první svazek tragédií obsahuje zcela nový překlad Senekovy tragédie Oidipus Evy Stehlíkové a oba již výše citované překlady her v upravené podobě, původně publikované v Divadelní revue, tj. Stehlíkové překlad Senekova Thyesta a Čadkové překlad hry Octavia (Pseudo-Seneca). V dalším, netrpělivě očekávaném svazku (jenž vyjde snad koncem roku 2018 či začátkem roku 2019), se můžeme těšit – vedle stávajícího překladu Faidry – nově na Foiničanky aneb Thebais a Šíleného Herkula. Kniha zaujme již na první pohled neotřele oranžovou vazbou s krásnou grafickou úpravou Kateřiny Wewiorové, která upomíná na antiku. Podobný dojem neotřelosti a nečekané přístupnosti Senekova dramatického díla získá čtenář i z poutavé předmluvy Evy Stehlíkové a především z četby všech tří tragédií. Každé z tragédií předchází – vedle důležité autorské poznámky k překladu – shrnutí hlavního tématu hry, užitečný seznam vystupujících postav a jejich stručná charakteristika, a hlavně nástin mytologického pozadí, tematických souvislostí a vzájemné intertextuality Senekových a „senekovských“ her a antického dramatu. Ty ocení nejen laický čtenář, ale i vážnější zájemce o Senekovo dramatické dílo či jeho potenciální inscenátor. Jak je ostatně pro Evu Stehlíkovou příznačné, v předmluvě věnované Luciovi Annaeovi Senekovi, jeho životu a dílu čtenáře nezahlcuje zbytečným množstvím faktů, názvů či dlouhými rozbory děl (v závěru předmluvy skromně odkazuje na své dřívější publikace, zejména na výše citovanou monografii z r. 2005, a rovněž na zahraniční odbornou literaturu), ale spíše připomene klíčové informace o autorovi a jeho díle i otázky týkající se uvádění a stavu překládání Senekových dramat v Čechách. Nezasvěcený čtenář může být proto hned v úvodu předmluvy překvapen skutečností, že Senekovy tragédie byly sice v Čechách známy, čteny a dokonce uváděny v prostředí univerzit a řádových škol již v 16. století, avšak v jazyce latinském. Naopak alžbětinská Anglie, pro jejíž drama byly právě Senekovy hry výrazným inspiračním zdrojem, měla již v této době přeloženy všechny autorovy hry do angličtiny. Předmluva poskytuje i krátký nástin významných okamžiků pohnutého života filosofa – eklektika Seneky končícího tragicky, nedobrovolnou sebevraždou, která byla natolik „spektakulární jako jeho černé tragédie“ (s. 15). Stehlíková se také letmo dotkne Senekova filosofického díla a plynule přechází k výčtu a obecnější charakteristice Senekových tragédií a jejich provázanosti s tragédií řeckou: zde odkazuje zejména na nejvýznamnějšího soudobého senekovského badatele a překladatele A. J. Boyla, s jehož zásadní charakteristikou Senekových tragédií jako intertextuálních a palimpsestických se překladatelka shoduje. Stručný a výstižný je rovněž Stehlíkové popis formální struktury Senekových her i nástin jejich komplikované metrické stránky (užívající jamby, anapesty, senáry, sapfické strofy a další) a celkového stylu a jazyka jeho tragédií, pro který je příznačný především kontrast mezi rozvláčností, mnohomluvností deklamativních monologických partií a úsečností a hutností dialogů. Seneka coby dramatik totiž nepodléhá klasicistním Horatiovým normám a – ač formálně navazuje na řeckou tragédii – vůbec nehledí na vyváženou kompozici. Naopak, v duchu tzv. nového stylu v římské literatuře 1. století n.l., Seneca podává podle Stehlíkové „gradatim – postupně detailní popisy krvavých vražd šokující svým naturalismem, ba víc, nechává vraždu předvádět coram populo – tváří v tvář obecenstvu“ (s. 18). O tom se čtenář přesvědčí hned z četby první hry, Oidipa, typického příkladu imperiální tragédie, kterou uzavírá sebevražda Oidipovy matky Iokasté přímo před očima oslepeného syna (a diváků). Ta se ve starším řeckém dramatu zpracovávajícím oblíbený mýtus o Oidipovi s ústředním tématem otcovraždy, incestu a oslepení hlavního hrdiny (Aischylos, Sofokles, Euripides) na scéně nemohla objevit; děj nedochované římské tragédie Gaia Julia Caesara, která mohla být přímou předlohou Senekovy hry, však neznáme. Ještě drsnější je z hlediska vizualizace krvelačných scén a násilí druhá přeložená tragédie, Thyestes, jež podle Stehlíkové představuje „nejčernější ze všech Senekových tragédií“ (s. 103). Není divu, neboť jejím tématem je krutá pomsta Atrea bratru Thyestovi vrcholící hostinou ve čtvrtém dějství, v kterém Atreus zabíjí Thyestovy syny a připraví otci z jejich vnitřností pokrm. Zatímco Atreus je ve hře zpodoben jako lovec pronásledující krutě svou kořist – vlastního bratra Thyesta – za to, že lstivě svedl jeho ženu Aeropu, aby z ní vylákal zlaté rouno, a nastražil proti němu vlastního syna (jehož Atreus v sebeobraně zabil), Thyestes je zase typický „trpný senekovský hrdina“ (s. 109), smířený s osudem a bez zájmu o vládu a moc. Oproti první hře Oidipus a dochovaným dramatizacím oidipovského mýtu, jehož nejznámější příklad představuje Sofoklův Král Oidipus, není čtenář Senekova Thyesta podle Stehlíkové zatížen srovnáváním s pretexty jiných tragédií na toto téma, které se bohužel nedochovaly. Autorčin výčet dramatického zpracování mýtu o Thyestovi a Atreovi řeckými i římskými básníky však ukazuje, že nejen pro Seneku byl krutý příběh o Tantalově rodu vděčným dramatickým tématem. Avšak krutost, naturalismus, krvelačné vraždy, bezuzdné zlo a násilí, které čtenáři Seneca ve svých hrách bez ostychu překládá a téměř laboratorně zkoumá, není hlavní důvod, proč číst a uvádět Senekovy opusy na počátku 3. tisíciletí, v době, jež neskrývá jisté paralely s dekadencí císařského období a brutalitou Neronovy vlády. Důvodem je zejména Senekovo pojetí dramatické postavy, která zajímá autora mnohem více než vlastní děj hry: Senekův protagonista je člověk zmítaný vnitřními vášněmi a konflikty ústícími v katastrofu, ať je to Oidipus coby nejistý tyran, jehož nitro ovládá strach, vina a pochybnosti a dovádí jej k totální sebedestrukci a stoickému přijetí osudu, či nemilosrdný Atreus hnaný neovladatelným vztekem a fatální touhou po zrůdné pomstě. Naopak protagonisty třetí zařazené hry, anonymní Octavie (Pseudo-Seneca), jež patří k žánru historické tragédie (fabula praetexta), nejsou mytologické, nýbrž reálné historické postavy: vedle krvežíznivého Nerona (častého prototypu tyranského vládce v římské literatuře stříbrného období) je to především Octavia, dcera císaře Claudia a nešťastná Neronova manželka, kterou Nero nespravedlivě obviní z cizoložství, aby ji nahradil hříšnou Poppaeou a poslal do vyhnanství. Konečně v této hře, připomínající osud nebohé Octavie spjatý se zločiny Neronova rodu a jeho krutovlády, vystupuje i postava Seneky coby filosofa a Neronova vychovatele. Hra, jež byla dlouho Senekovi nesprávně přisuzována, se však od předchozích dvou autorových her liší nejen z hlediska tématu (propojujícího konkrétní historické události s mytologickým rámcem), ale částečně i z hlediska stylu a jazyka: ten se podle překladatelky Daniely Čadkové ve srovnání s rafinovaností Senekova jazyka a stylu může jevit jako „poněkud neobratný a těžkopádný“ (s. 174). Avšak tak jako se Evě Stehlíkové podařilo postihnout a zachovat specifický senekovský ráz, rétoričnost a jazykovou bohatost jeho dramatické mluvy a současně i úsečnost a sémantickou hutnost kratších dialogických partií, tak i překlad Octavie Daniely Čadkové vystihuje jistou jednoduchost, stylizovanost a charakteristickou deklamativnost původního latinského textu, který rovněž střídá delší monologické pasáže postav a chóru s krátkými dialogy tvořícími úderné repliky o jedné větě. Jazykovou kvalitu i hudebnost jejího překladu ověřila i inscenace Octavia – bohové nejsou v režii Jitky Vrbové, která s úspěchem uvedla text ve zkrácené a upravené podobě v brněnském uměleckém souboru Aldente (2009).1 Výsledný překlad všech tří tragédií působí tedy velmi přirozeně, přístupně a moderně, přičemž nejde o překlad básnicky volný či vzdálený originálu, natož o druhý „extrém“ – překlad doslovný, „klasickofilologický“, zatížený obrovským množstvím poznámek týkajících se mytologických souvislostí a intertextuálních narážek, jimiž je každá antická hra (Senekovy tragédie nevyjímaje) protkána. Naopak obě překladatelky zvládly vědomě a úspěšně „mytologickou křížovku“ zjednodušit (s. 20) ve smyslu srozumitelnosti s užitím spíše obecnějších pojmů a jmen v překladu a nezbytného minima překladatelských vysvětlivek týkajících se nejvýznamnějších narážek a intertextualit: ty jsou umístěné v úvodních poznámkách ke hře a dále v závěrečném rejstříku knihy, jehož spoluautorkou je také Alena Sarkissian. Inspirativní je rovněž úvaha Evy Stehlíkové o problematické transkripci antických jmen, která rejstříku předchází. Snaha, aby text působil co nejsrozumitelněji a čtenářsky nejdostupněji, je patrná i ze způsobu, jakým se obě překladatelky vyrovnaly s komplikovanou otázkou časomíry a metriky; oběma se přitom podařilo zachovat rozmanitost metrické stránky (která je u Pseudo-Seneky chudší) bez nutné imitace původních metrických forem, ale s užitím forem jiných. Nezbývá proto než doufat, že takto kvalitní, čtenářsky přístupný a současný překlad senekovských tragédií, jejichž postavy a motivy v mnohém rezonují s aktuální dobou, si najde dostatek čtenářů nejen mezi milovníky antických her, ale i v širší čtenářské obci, a snad i podnítí a inspiruje dramaturgy a inscenátory k jejich uvádění na českou scénu. Prvním ohlasem je nedávná česká premiéra Senekova Thyesta (26. 3. 2018) uvedená souborem Divadlo U stolu v režii Františka Derflera.
1 Srov. Eliška Poláčková: „Český překlad antických her: QUO VADIS?“, in: Theatralia, Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 15, č. 1, s. 147.
(Pandora č. 35/2018, s. 127 – 129)
