Tomáš Vaněk – Kolečko dojmů
V té rekonstrukci pokoje jsme byli až po uši. V prachu jsme slzeli a ráno se probouzeli se zalepenýma očima. Bylo to bezvadné. Uvítali jsme nakonec, když přijel lino položit topenář s prodlouženou praxí. Už nám to bylo docela jedno.
Šli jsme se večer projít a prohlíželi si vlaštovky ve škvíře od domů a střech. Doma nás čekala jenom dřina. Nenáviděl jsem vše, co s tím souviselo, zejména nájezdy různých řemeslníků s vykutálenýma očima. Chtěl jsem to skončit, ale nebylo možné přestat v polovině. Liduška mě utěšovala a snažila se mi zpříjemnit ten čas, kdy jsme spali na karimatkách v obýváku.
Do toho jsem musel chodit do práce, abych na všechny ty kratochvíle vydělal. Jednou z největších potíží byly námluvy ze strany mé šéfky, elegantní dámičky docela v mých letech. Nevěděl jsem, jak bych Lidušce vysvětlil, že jsem se zapomněl. Ani bych jí neobjasnil, proč jsem to musel být zrovna já, na koho padla těžká ňadra této nebojácné saně.
Pracoval jsem coby copywriter, dřív se tomu říkalo kreativec. Měl jsem na starost grafické vyznění kampaní. Mí kolegové obdivovali má řešení a zároveň se posmívali oslabenému citu pro slova, kterým jsem jako poloviční cizinec občas trpěl. Byl jsem vlastně úspěšný člověk, tak nevím, proč mě to muselo potkat, tahle rekonstrukce. To radši vyhořet. Beru to zase zpět, po vyhoření by následovala další rekonstrukce a tak by to šlo pořád dokola, dokud bych úplně nezešílel.
Zítra jdu do hospody a to se těším, že uvidím Lidušky kamarádky a s některou z nich si zatančím. Liduška viděla ráda, když se tyto dívky přede mnou natřásaly a moc ráda jim pak taky u vína sdělovala, jak jsme si věrní až za rakev. Byla to milenka tělem i duší, také manželka, přítelkyně, kamarádka a souputkyně, jak bych jí asi napsal na parte, kdyby zemřela. Protože ona vlastně nikoho jiného neměla, aspoň co se týče rodiny.
Za podivných okolností jsem si ji kdysi vytáhl z mravního bahna, ve kterém jsem se po studiích pohyboval. Vlastně poprvé to mezi námi bylo placené. Po druhé také a po třetí jsme šli na kafe a mluvili o jejích rodičích, které nepoznala, o jakési sestře, která ji jednou navštívila a které pak poslala peníze ze soucitu. O mém sklonu k rodině a k dětem, natolik nepřiznaném, že jsem jí tehdy na první schůzce tvrdil, že nesnáším jakékoliv zázemí, že rád dobývám nová území a vůbec jsem něco jako dobrodruh. Smála se tomu a říkala mi, že ona má ráda pravý opak. Inu, když ji, jak jsem se později dozvěděl, vozili nahou v karavanu a s obojkem na různé VIP party, měla čas si priority promyslet.
Bylo naším velkým zklamáním, teď po osmi letech od té první soulože v klubu, že jsme nemohli otěhotnět a nemohli se pohnout z místa ani po homeopatické intervenci, ani po psychologické intervenci, přitom čistě lékařsky ani jeden z nás sterilní nebyl.
Takhle jsem si krátil čas přemítáním, zatímco jsem vařil dalším příchozím kafe, tentokrát to nebyla topenářova parta, ani praví pokladači lina se nepřišli přihlásit o svá práva na práci, ne, bylo to horší, dnes se dělala elektřina.
Mysleli jsme si s Liduškou, že třeba předěláním tohoto už poněkud omšelého open spaceu, že třeba vymalováním a přestavěním místnosti, v které jsme se už tolikrát milovali, možná častěji než na pračce a častěji než ve vaně, možná vůbec nejčastěji, tak že jsme mysleli, že nám třeba tahle přestavba dá sílu mít syna nebo dceru. Možná jsme se mýlili, protože v práci jsem zůstával čím dál déle, přesčasy byly vhodnou záminkou pro to, co bylo nevyhnutelné. Moc se mi líbilo být jednou nahoře a moje šéfová si to taky užívala.
Nakonec jsem na to myslel, i když jsme si s Liduškou vymývali oči od prachu, i když jsme zase obcházeli blok a povídali si o plánech do budoucna. Viděl jsem červený lem kalhotek ulpívat v mých prstech, cítil jsem poddajnost a pomalu osvojovanou unylost ženy kdysi tak uzavřené a pevné. Držel jsem ji v prstech a pomalu ji nadzvedal.
Topenářova parta se setkala s elektrikářovou a vznikaly nové aliance a přátelství. Náš krásný open space se měnil ve staveniště. Nenáviděl jsem den, kdy jsem poprvé vytočil číslo na stěhováka Kotěru. Večer jsem začal být hodně unavený, karimatka mi nesvědčila, nechtěl jsem nic slyšet o sexu, bál jsem se, aby na mě nebyla vidět rtěnka, aby na mě neulpívala vůně cizí ženy. Nepomohlo ani, když mi Liduška, jak jsme to dřív dělávali, vyprávěla o své dávné práci. Vynadal jsem jí, když to zkoušela. Bylo 8. dubna a rekonstrukce tak oslavila své dvouměsíční výročí. Kromě obýváku, který jsme si provizorně zřídili v garáži, byl celý dům zcela v troskách.
Mířil jsem do práce a cítil, že má grafická řešení tentokrát nedopadnou na úrodnou půdu. Na tu dopadne něco úplně jiného, světlého a mazlavého, mazlivého jak nový den. Dnes byla na programu inventura zakázek, a šéfová mi slíbila představit svou novou sekretářku. Kromě nás neměl být nikdo přítomen a inventura už byla hotová z minulého týdne, kdy jsme se pozdě večer trochu zapomněli. Krásně se mi dýchalo, už ani myšlenka na přítelkyni mě nedusila svíravým smutkem. Život šel dál.
V den, kdy topenářova parta narazila na elektrikářovo vedení, našla policie dům i s mou ženou zalitý ohnivým světlem, vřelým a horkým až k zbláznění. Nechodil jsem Lidušku navštěvovat, jak jsem napsal do protokolu, neměl jsem na to sílu. Čekal jsem, až mi zavolají z nemocnice, bydlel jsem v hotelu a považoval vše za hloupý sen. Tak hloupý, až mě nenapadlo nic lepšího, než se mu smát, zatímco mě okolnosti přiváděly na pravý kraj svých krajek, na samý pokraj blaženosti a nového, tentokrát snad už konečně opravdového, milostného šílenství.
Tomáš Vaněk – Terapie rodinou
V noci se se mnou budeš loudat ze svahů k řece, ale dnes je ráno a já dýchám tvou vůni z duchen. Kolemjdoucí se tě dotýkají, když si odkrucuješ směnu na pranýři, a shledávají tě připravenou na ty největší úkoly ve scénáři mého zmrtvýchvstání, konečně proč ne… Žárlím k nesnesení!
Když četla tento lístek, vytržený ze zápiskového sešitu jednoho blázna a donesený sociální pracovnicí Ester, rozhodla se zaškrtnout i tohoto klienta. Jejím úkolem bylo zkoumat vědecky možnost literárního vyjádření u různých psavců s pomatenou myslí. „Myslíte, že tím něco myslel?“ ptala se jí Ester a rovnala si mamutí kel na své upnuté retro blůzce. Tereza ji nechtěla zklamat, ale nakolik si byla vědoma výzkumného záměru své práce, předpokládala spíš, že dotyčný touží po originalitě. Bylo nicméně potřeba to prozkoumat. „Víte, on se cítí mrtvý,“ odpověděla vyhýbavě a nechtěně jí přišli na mysl muži v zádušních maskách, jak lijí na Ester olej z obří makety čehosi neurčitě pohlavního. Plašila se tou představou, ale byla zvyklá svému nevědomí naslouchat, její moc nad ním byla podle některých přátel takřka čarodějná.
Když poprvé dorazila za Karlem, jak se pisatel jmenoval, maloval si zrovna na dlaň pravé ruky kosočtverce. Byl plachý, a jak se později dozvěděla, jen nerad souhlasil s pokusem na své bezmála suverénní imaginaci. Chtěla po něm, aby vymyslel prostor pro jejich budoucí setkávání, měla to být budova. „Karle, až příště přijdu, budeme to tam mít zařízené a bude se nám oběma lépe dýchat,“ prohlásila Tereza. Už byla na odchodu, když jí přiznal, že během cvičení přece jen něco viděl. Byla to nevelká čtvercová vilka, zcela černá a bez oken, přesto s bohatě zdobenými portály a vstupy ze všech stran. Napadlo ji, jestli zná její proband Palladia, ale mohl to být i výraz hlubšího symbolismu a touhy po rovnováze. „A co je vevnitř?“ ptala se. „No vana“, odpověděl Karel a zaznělo to, jako by někdo španělštinou komolil anglické „no one“. „Je vykachlíkovaná doruda“, trval na rozvíjení své představy nebohý, ale ona se rychlým pohledem na hodinky rozloučila a slíbila, že na vanu i budovu přijde čas příště. Cestou v tramvaji ji znova připravovali o panenství jacísi přátelé matky. Nápadně se to podobalo dennímu snu o Ester.
Na druhé sezení si přinesla mentální mapu rotundy, jak přezdívala Karlově vilce, a byla připravená s ním sedět na vaně. Jenže strach, že bude v jeho přítomnosti myslet na noční můry, byl dost naléhavý. Jak se bála, aby před ním neotvírala svá hypotetická zranění, začal jí Karel připadat jako člověk, možná dokonce nebezpečný člověk. Uvítal ji lakonickým prohlášením, že „odvaha je sval, který se musí posilovat.“ Prý mu to sdělil u snídaně Leopold. Přezdíval tak všem svým spolubydlícím z chráněného bydlení. „Nějak se v tom ztrácím, nebude vám vadit, když půjdeme na chvíli ven“, navrhla Tereza. „Dobře, ale každý jiným východem“, navrhl Karel a jí opět připadalo na jeho odpovědi něco nepatřičného. „Promiňte, Karle, mám silné bolesti, a proto budu muset naši dnešní schůzku přerušit.“ Zklamaně pustil do klína už připravenou tužku.
V tramvaji si připustila selhání. Měsíčky daleko, jen jí na něm něco popouzelo. A připadala si roztržitá. Příště se musím lépe připravit, usmyslela si.
Když se viděli potřetí, s radostí jí oznamoval, že po dlouhé nečinnosti něco napsal. Bylo to velmi úhledné a velmi pitomé. Nevěděla, jestli to není lest. Prostě si do něj něco projikovala, a kdyby byla co k čemu, jednoduše by mu to oznámila a museli by terapii přerušit. Ale ctižádost pedagožky a vědecké pracovnice ji hnala dále i proti vlastním zásadám. Karel mezitím přečetl z její tváře despekt ke svému textu a hluboce se zachmuřil. Pak se však z ničeho nic rozesmál, papír jí vytrhl a hodil do koše na plast. „Tak začneme od začátku, vím, že to nebylo dobré,“ přiznával spíš sám sobě. „Dobře,“ vzpamatovala se Tereza, „zkuste popsat svou představu smrti, která je zároveň milenkou,“ navrhla mu účast v jednom ze svých oblíbených cvičení. A šla si zapálit před dům. Karel jí záviděl cigaretu, ale hrozně se jí toužil odvděčit za všechnu pozornost, co mu věnuje, a tak se pustil do psaní. Zběsile se míhající tužku zastavil až pomyslný gong jejího usednutí do křesla. Stáváš se mnou a já se tě zdráhám políbit do ošatky červů, nechci být totiž medúza, to už radši múza a popel a strach, co bije na poplach a hledá hotel. Milenko smrti, probudil jsem tě polibkem? Byl se svým textem docela spokojen, Tereza také, přinejmenším to v ní nevzbuzovalo žádné asociace, tak byla ráda, že odchází bez materiálu k dalšímu přemýšlení.
Večer v ní ale hlodalo, jestli tenhle Leopold, jak někdy ze zlomyslnosti Karlovi přezdívala, není někde v duchu až příliš živý. „Co když jsem já ta milenka smrt?“ napadlo ji, zapálila si v křesle a četla lehkou detektivku. Našla v ní několik znamení, kterých by si za normálních okolností nevšimla. Hned věděla, kdo je vrah a zmatenost autora ve skrývání stop v ní budila škodolibost. To by bylo, aby jí to nepálilo! Na příštím sezení chtěla podobně pokořit i Karla. Zajímalo ji, jestli je plamen jeho života silnější než dech, který sfoukává svíčku. Chtěla si ozkoušet svou moc nad ním, ale byla připravená ho utěšit, jen co se vzdá. Zadá mu téma, které ji samo děsilo o nocích, ať už byl zrovna namátkový sex nebo nebyl. Ano, rodina! To bude ono…
Karel se kroutil po celou dobu setkání vcelku nepřirozeně, a když odešla, zůstal ve velkém zmatku. Tuhle potupu už ze sebe nesmaže. Nebyl schopen vůbec na rodinu myslet, otupovala mu vnímání strašlivou bolestí jak dobře mířený elektrošok. Matko, ptá se zloděj, kde je máte? I chodívali každičkého rána a milenku svou hledali. Ne to ne, říkal si, a z přemíry sebereflexe by si pustil plyn, kdyby to k něčemu bylo. Na další schůzku Tereza pro nemoc nedorazila a pak už ji prostě nechtěl vidět, řekl to Ester. Třeba na mě myslí, myslel si někdy, ale tušil, že to tak není. Tyhle vědkyně zapíšou a jdou dál, tak to chodí. V noci se vzbudil, a i když neměl na pokoji žádného Leopolda, cítil jejich přítomnost v domě. Vkradl se do obýváku a po deseti letech pustil na počítači porno. Tak tady se dělala rodina. Odpojil sluchátka a zarazil do počítače bedničky, které se používaly na zdejší nemnohé diskotéky. Teď už stačilo jen otočit kohoutkem a byl konec. Chvíli znechuceně pozoroval odpornou scénu a pak už se pomalu odhodlával k porušení všech pravidel ubikace.
Byl zpocený a cítil, že právě ztratil životní šanci, zbyla mu tahle poslední volba, psát už nikdy nebude. Točil kolečkem od repráku a přirážel až k zarážce, dokud se nezačalo rozsvěcet v celé čtvrti. Rozrazil okno a odehnal od počítače první rozespalé Leopoldy. Moc se mu líbilo, jak z úplné nicoty vykřesal den hodinu před svítáním. Po chvíli už byl všude čilý ruch, a křik v domě, nejdřív reprodukovaný dívčí a pak i jeho tak docela naživo. Když ho táhli do sanitky, ještě si zkusil odemknout pouta představivostí, děsivě ječel a trochu sebou zaškubal, jakoby ejakuloval, ale pak už se podvolil a jelo se. „Vy jste ale šprýmař,“ říkal mu zdravotník, než ho injekcí zdvořile uspal.
