V Pandoře 38 bude větší blok textů věnován Oscarovi Rybovi.
Zde přinášíme fragment, jenž v tištěném časopise nebude.
POUŤ REGULY PRAGENSIS
(31.7. – 7.8.2000), trasa Sněžné – Pelhřimov
poutník Oscar Ryba
(ukázka)
Jestli jsem uvedl, že celkový ráz krajiny postrádá z vyhlídek a rozhleden dramatičnost, neplatí to o osvěžujících pohledech na její detaily. Slunce ještě nevyšlo a já už kadil ve stráni s výhledem na mělké údolí osazené smrčinou, kterou pokrývala ranní mlha těsně pod vrcholky těch stromových puberťáků. Takové třetihorní jezero s bílou vodou. I později člověk potkával spoustu potoků úhledně zregulovaných pod cestu, ve kterých si mohl namáčet tričko a šátek, až vyjde slunce nad stromy a začne do něj pražit, na rozcestích ležely na odvoz připravené čerstvě vonící klády, za kterými lze najít po odložení batohu plácky plné mechu a borůvčí, takové ty šťavnaté a napohled estetické pasekové oázy v jehličnatých porostech, kde tráva má tenký kulatý průřez a nijak vás na dotek neoprudí, všechno je příjemné a měkké trochu jako Quanto v reklamách, ale mnohem vkusnější, žádný modrý heboučký králík na vás nevyskočí.
Překročil jsem nějakou lokální nepoužívanou silnici a našel zvláštní scénu – karavan na štěrkové plošině, která nějak regulovala protékající potok, ale ne způsobem, který používají rybníkáři. Nad plošinou byl přirozený mokřad, kterým potok kličkoval v pískových nánosech, čistý, že by ses z něho napil i bez žízně, žádné bubliny pod peřejí. Na konci plošiny padal o pár metrů dolů jako vždy, jeho vršek byl ale nyní hospodářsky přemostěn. Uprostřed štěrkové plošiny stál mikrobus s pražskou SPZ, klasický VW ze sedmdesátých let, který měl temnými záclonami zakryta okna a pod podvozkem nahrnut zřejmě všechen důležitý inventář – zásobu pitné vody v kanystrech, vybavení na hru crocket a podobně. Tvrdě ten VW spal.
A já tam překračoval možná dost důležité rozvodí. Ten čisťounký potok neměl na nejbližší mapě „1 : 50000“ jméno, nicméně později jsem zjistil, že se po 3 km vlévá do Svratky a že od pramene k soutoku je delší než všechny její ostatní pramenné přítoky. A vězte, že o 5 km jižněji pramení Sázava (vlévá se do Vltavy) a o 5 km východněji Doubrava (vlévá se do Labe a čerpá vodu z rašelinišť u Velkého Dářka). Voda z toho napohled lahodného potůčku putuje Svratkou do Dyje, Moravy a Dunaje a lahvičku s poselstvím můžou vyzvednout námořníci v Černém moři, Středozemním a Rudém a potom v Atlantském a Indickém oceánu.
Oproti tomu voda z ostatních dvou potůčků může skončit někde na nevlídném severu.
Žákova hora a tvar planety
Hora měla dobré jméno – od prvního úpatí přes vrchol k protějšímu úpatí jsem se cítil jako v základní škole. Území chráněno od roku 1933, statutu národní přírodní rezervace (to je vysoký stupeň ochrany maloplošných území, podobný jako v národních parcích) dosáhlo roku 1990. Hlavní tu byl prales, o kterém jsem si z mapy pamatoval, že moje cesta tvoří jeho hranici, ale nepamatoval jsem si na které straně, a to nebylo poznat ani v realitě – les na obou stranách turistické trasy byl stejný. Informační cedule říkala zase divné věci, jako: „…zachování lesních geobiocenóz (?) pralesovitého rázu jedlobukového vegetačního stupně ve žďárských lesích. Prales ovšem tvořen převážně bukem a javorem klenem s příměsí smrku…“. Když pominu, že slovo „geobiocenóza“ či „cenóza“ jsem nenašel ani ve slovníku cizích slov, půjde i tak zřejmě o zvláštní jedlobukový prales tvořený kromě neznatelného zastoupení buku převážně javorem a hlavně smrkem. Já vím, že ochranáři z CHKO tomu rozumí a dokázali by to na tiskové konferenci vysvětlit, ale nevím, proč utrácejí peníze za nesrozumitelné cedule. Na nich později píší, že: „…původní jedle zmizela (co je to tedy za prales, když není původní, že) v 18. a 19. století, kdy byly zdejší odlehlé pralesy zasaženy toulavými sečemi a milířováním…“. Toulavé seče se mi také líbí. Představuji si vedle nich třeba toulavý svoz jedlí, toulavou vodní a železniční dopravu, toulavé pily apod. Mimochodem, od jihu zrovna jedna motorová pila dost vytrvale a hlasitě kvílí. Ale nezdá se to toulavé, jako že tu říznu sem, tu říznu tam, ráno potáhnu dál.
Uvnitř této národní přírodní rezervace je malá oblast ještě zesílenější ochrany – „Chráněné území geodetického bodu“. To území je vyznačeno kolem vrcholu (810 m) a v jeho středu stojí dobrých 40 – 50 metrů vysoká souška mohutného smrku, úplně holá, pahýly větví jsou dlouhé nanejvýš metr od kmene. Ta hora patří údajně mezi 145 význačných vrchů v ČR, na kterých jsou umístěny trigonometrické body, do mezinárodního systému byla zařazena pod číslem 431, historie toho zařazení trvá od roku 1821. Mezinárodní souborné vyrovnání geodetických sítí má údajně význam technický a vědecký, slouží k průzkumům pohybů zemské kůry a stanovení přesného tvaru planety. Nejprve jsem se vyděsil, abych třeba s něčím nešikovně nehnul a planeta neztratila tvar, potom ve mně ale převládly pochybnosti – přece ten veledůležitý bod nemůže tvořit ta obrovská smrková souška!
Našel jsem v blízkosti vrcholu žulový patník, který měl na vrchní straně poměrně přesně vytesaný střed ve tvaru kříže. Nedalo se s ním hýbat, mohl mít nějakou polohovou i výškovou informační hodnotu. Potom jsem ale našel v okolí ještě dva podobné. Tři body místo jednoho, pojďme zkusit, kde má ten trojúhelník (zdál se velmi pravidelný) geometrický střed. Nevěřili byste, ve středu trojúhelníku trčela z vrcholu hory zase ta smrková souška, která musela být snadno viditelná i z letadla nemluvě o družicích. Takhle se to dělá? Ještěže jsem na odchodu, lehce popleten a dezorientován, našel po pár metrech orosenou a zvlhlou padesátikorunu, která vypadla včera odpoledne někomu ještě dezorientovanějšímu. To mě zase dalo dohromady.
Lesní kalendář
Opouštěl jsem Žákovu horu a na jejím druhém úpatí našel docela dobrý nápad. Dva blízké pařezy vzrostlých smrků uříznutých asi ve výšce lidského pasu – byly ošetřeny tak, aby vzbudily představu o významu letokruhů. Celé zákoutí se snažilo vysvětlit, jak na průřezech těch dvou smrkových mrtvol (oba zasazeny 1834, jeden zahynul 1990 a druhý 1995) poznat podle ročních nárůstů mírnou zimu a chladné léto, studený a deštivý rok 1910, sněhovou vánici z roku 1930 apod. K tomu byly na pařezech i v okolí různě zpracovány historické události během života obou stromů, děti tam mohly strkat všelijaké kolíky do děr z plexiskla na jejich povrchu, od nichž původně vedl řetěz k vysvětlivkám formou hry, ty řetězy už ovšem byly od roku 1995 všechny potrhané, kolíky chyběly, za velkou chybu jsem považoval to, že průhledná plexiskla byla prasklá a po ránu nebyly pod nimi letokruhy na pařezech díky vlhkosti vůbec zřetelné. Areál se jmenoval: „Pamatuje strom víc než člověk?“ a já si na odchodu bůhvíproč vzpomněl na jeden z argumentů z diskuzí s vegetariány, kteří nejedí maso, protože nechtějí zabíjet živočichy. Většinou proti tomu namítám podobně fundamentální argument, že člověk (já tedy určitě) je od přírody všežravec a nikdo kromě Boha nemá právo soudit, zda je menší zlo zabíjet živočichy nebo rostliny. Raději mám ty argumenty, které říkají, že zabité hospodářské zvíře sežere za život tolik rostlin, že by nasytily mnohem více lidí než kolik by nasytilo ono zvíře samotné. Když vám navíc v takových argumentech máchá hlavu krásná ekologická teroristka, které si vážíte, raději si druhý den koupíte k svačině ve společné kanceláři housku se sýrem, který toleruje, a nikoliv se salámem, jako obvykle. Teprve když zjistíte, že se jí nezavděčíte vůbec žádnými ústupky, s úlevou se vracíte ke své přirozené všežravosti a k tíhnutí soucítit s rostlinami, jako byly tyto dva ctihodné smrky.
Bylo mi definitivně jasné, že smrk si nejenom pamatuje víc než člověk, ale dokáže o tom i svědčit přes lidský odpor (prasklá podmáčená plexiskla).
I když by vlastně neměl v jedlobukovém pralese vůbec být.
