Marika Mariewicz – Až bude tma nejhlubší
„Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.“
(Vladimír Holan)
Jako lidé máme silnou tendenci vnímat především to, jak se nám svět jeví na povrchu. Pokud se nám něco jeví jako žádoucí, označujeme to jako dobré. Co se nám jeví jako nežádoucí je špatné a nemá to tu co dělat, je třeba se toho co nejrychleji zbavit.
Patrně se asi většina lidí shodne, že fenomén jako je např. síla, ať už se projevuje skrze jakoukoliv konkrétní formu (fyzickou danost, charakterovou vlastnost a schopnosti z ní pramenící – odvaha, akceschopnost, rozhodnost, dobrý výkon atpod.) je nanejvýš žádoucí. Nikdy jsme nevzhlíželi ke slabochům. Už jako děti jsme byli vnímaví k archetypu Hrdiny, který má v lidském životě oprávněné a nezastupitelné místo. Čím je ale ve skutečnosti tento „hrdina“? Kdo to je, odkud pramení jeho síla? Je tato síla tím, čím myslíme, že je?
Zdá se, že tyto otázky si ve svém životě příliš neklademe; přeci je to tak jednoduché. Síla je opakem slabosti! A tedy v duchu Sládkovy strofy „Silen buď a nepovol“ bez ohledu na to, jací skutečně jsme, se téměř vždy navenek prezentujeme v oné „silné“ pozici povzbuzováni stejně „bezchybnými“ parťáky: „To ustojíš“, „To musíš dát“, „Přeci nejsi žádnej salát“… A tak to dáváme, dáváme góly, skórujeme, jsme dokonalí, zábavní a super. Do té doby, než to přestane fungovat. A ono to přestane fungovat. Náš systém, bez ohledu na to, jak bychom chtěli vypadat, je na rozdíl od nás opravdu dokonalý a ví, že čeho je moc, toho je příliš. A tak jsou tu lidé závislí na psychofarmakách, „syndrom vyhoření“, těžké deprese, alkoholici, nebo prostě jen chodící stíny. Když říkám, že je náš systém dokonalý, tak tím myslím, že je opravdu dokonalý, jenže my jeho Inteligenci ignorujeme. On nám totiž včas rozličnými způsoby dává vědět, co a jak. Jenže my těmto signálům jaksi nedokážeme či nechceme rozumět.
Když nás nepříjemné pocity, vjemy, těžko snesitelné emoce (úzkost, smutek…) informují o tom, že není něco v pořádku, spouští se proces myšlenkového hledání co nejrychlejšího způsobu „odstranit problém“. Zapneme televizi, lognem se na fejbůk, sežereme tři tabulky fialový krávy, eventuelně zjistíme, že máme přeci na stole horu práce. My lidé nejsme hledači příčin, nýbrž pragmatici každodennosti. Dokud něco alespoň trochu uspokojivě funguje, spokojujeme se s danými podmínkami a příliš o tom nedumáme, nebo se pokoušíme ospravedlnit pár nuznými myšlenkami cokoliv, co hodláme nadále dělat proto, že nám tak velí podvědomý strach z toho, že bychom mohli uvidět, jak se to s námi doopravdy má.
Nechceme vidět. A nejméně to, že i my při všech bohorovných představách o naší dokonalosti jsme slabí, nedostateční, plní pocitů vlastní méněcennosti, studu, sebeopovržení, bolesti a především obrovského strachu. Nechceme vědět, že pod desetiletí námi budovanou haciendou s pečlivě natřenými parapety je zatuchlý, vlhký sklep. Že naše „cool image“ je pouze slámou vycpaným strašákem, který má odehnat naše oprávněné pochybnosti a znamení, že to, co děláme, čím si myslíme, že jsme, je jenom iluze. Hra naší mysli.
Prostě nepřicházíme včas na to, že největší a snad jedinou skutečnou lidskou slabostí je si své slabosti nepřiznat, zakopat je někam pod koberec, aby nebyly vidět, především námi samotnými. Zůstává nám příliš dlouho tajemstvím, že právě naše slabosti a tzv. „nedostatky“, jsou jedinečnou výzvou k našemu růstu a jsou cestou k oné skutečné, ryzí síle. Odysseus se nastal hrdinou díky svým triumfům v Tróji, ale díky desetiletému bloudění po moři. Vyrážel s pompou a šesti sty čtyřiceti vojáky, ale do svého cíle, na rodnou Ithaku se vrátil jediný přeživší a na pokraji sil. I tento Homérův hrdina znal více než důvěrně neúspěch, slabost, pochyby, ztrátu víry a odvahy. A přesto (nebo právě proto?) dosáhl cíle a stal se hrdinou. Víte, jak zní v překladu jeho jméno? „Syn bolesti“.
Ježíš byl pouhý námořník
Když přecházel vodní hladinou
A trávil mnoho času pozorováním
Ze své osamělé dřevěné věže
Ale když najisto věděl
Že jenom topící jej mohou spatřit
Řekl: Nechť všichni lidé jsou námořníky
Dokud je moře neosvobodí
(Leonard Cohen)
V každém z nás jsou hrdinové, ti skuteční. Jen jsme se ještě možná nevydali na cestu, neodrazili od pseudojistot pevniny na širé moře. A ano. I my všichni jsme synové a dcery bolesti. Nelze dosáhnout síly vlastní celistvosti a seberealizace bez toho, aniž bychom prošli jistým utrpením a temnotou duše. Nelze projevit svoji sílu ve světě a bojovat tak svůj „dobrý boj“, pokud jej nevybojujeme uvnitř sebe sama. A to je možná důvod, proč do našeho života přicházejí krize.
Krize neznamená pouze nesnáze, bolest či utrpení. Slovo „krize“ má původ v řečtině -„krino“, znamenajícího vybírat, posuzovat, rozhodovat se. Vyjadřuje rozhodnou chvíli nebo dobu. Krize je tedy víc než cokoliv jiného pro nás vždy velkou šancí. Časem, byť často velmi bolestným, kdy jsme doslova nuceni k přehodnocení našeho stávajícího života, směřování a priorit a ke krokům k zásadní změně. Kdy jsme konfrontováni se sebou samými a často ani tak nejde o konfrontaci s našimi silnými stránkami, ale naopak s onou odvrácenou naší stranou, s naším stínem. Právě v takovýchto obdobích chtě nechtě prostě musíme vzít za kliku a vstoupit do onoho vlhkého, zatuchlého sklepa pod naším domem, v němž jsme se snad až příliš zabydleli. Zabydleli tak, že aniž bychom si to byli uvědomovali, stalo se z našeho útulného domova vězení. Život nám prostřednictvím krize nabízí otevřené dveře, jak vyjít ven.
„Ven? Vždyť vcházím do odporného, špinavého a temného sklepení!“ , křičí to zoufale v nás. Ano, vcházíme do „říše stínu“, kde žije všechno to, co jsme ze svého „cool života“ tak úspěšně vytěsnili, že o tom sotva něco víme. Nebo vůbec nic. Vše, čeho se bojíme, když nám začne svítat. Všechno, za co jsme se styděli až do morku kostí, kdyby nás někdo při tom přistihl. Nebo my sebe. Není tedy divu, že jsme paralyzováni obavami a vnitřním odporem. Na tomto pochmurném místě nuzně živoří vše, co by chtělo žít, ale co v sobě potlačujeme, jako společensky nepřijatelné. Co odmítáme v pevném přesvědčení, že to s námi nemá nic společného: jednání, motivy, úmysly, přání, myšlenky, vlastnosti, které jsou nám nadmíru trapné, které nás naplňují rozhořčením a opovržením. V pohádkách je toto místo místem zaprodaných duší. Zde v podzemí jsou střeženy odmrštěné části osobnosti, kterými lidé pohrdají a považují za méněcenné. A proto se právě zde nachází to, co nám chybí k oné naší celistvosti a skutečné síle, a co je současně zdrojem i našich chyb.
I když jsme si to představovali úplně jinak: zde se nacházíme na místě léčení. Zde se nachází to, co nám chybí ke zdraví a Jednotě nebo cestě k ní. Jediné, co se po nás chce, je tyto naše podoby rozpoznat jako naši nedílnou součást a přijmout je. Jedině v sebepřijetí (jakkoliv tento niterný akt provází mnoho bolesti a není tedy divu, že se nám do toho nechce) se naše duše může osvobodit od omezení našich masek, rolí a svazujících postojů a pozdvihnout se k netušeným výšinám. Objevovat hluboká vědění o nás lidech a světě, dotknout se onoho Božího v sobě –
Napsat komentář