V Hranicích na Moravě poblíž nádraží mají rybník plný kačen divokých březňaček. Plný kačen, bez kačerů. Ani jednoho kačera tam ty kačeny nemají. A protože jim je do rozmnožování, musejí se rozmnožovat nepohlavně – dělením. Což o to, i takto lze, kačeny se dělením rozmnožují, jen to sviští, je jich stále víc, jenže jsou to pořád jenom kačeny, samé kačeny, žádný kačer. Při takovémto náhradním řešení se od kačeny kačírek neoddělí, jenom kačenka. Zase kachna!
Některé byly s daným stavem docela spokojené. Rybník u nádraží byl plný kačeního žrádla, výživných rostlin a všelijakých jedlých živočichů, taky lidskou potravu jim tam útlocitní Hraničáři nosili a se svými potomky potom přihlíželi, jak se kačeny perou o tvrdý rohlík posypaný mákem. Vítěznou kačenu pak odměnili potleskem. Převážná většina hraničních kačen přišla na svět dělením, nemohly tedy tušit, jaké slasti by jim fešák sivý s hnědou hrudí, s modrozelenou hlavou a zakrouceným pírkem na zadečku, mohl poskytnout. Myslely si, že takhle to má být, jinak to nejde. Do školy nechodily, knížky by se jim ve vodě rozmočily, odkud měly vědět něco, co na vlastní kůži nezažily?
Pak tam byla ještě nepatrná skupinka antikačerovek. Dobře věděly, snad z vyprávění nebo to viděly v kině, že někde kačeři jsou, že na některých rybnících, řekách a jezerech žijí kačeny s kačery v páru a mají spolu vejce, z nichž se klubou kachní děti obojího pohlaví. Z jakéhosi důvodu, snad z principu, odmítaly tuto možnost a tvrdily, že kačeři jsou škodliví, panovační, nafoukaní a násilničtí, že je jenom dobře, že na rybníku v Hranicích žádní takoví nejsou. A navíc, kačeři nesnášejí vejce!
„A vy snad vejce snášíte?“ zeptala se jich Zdenda Kořínková, moudrá stará kachna, která ještě pamatovala první i druhou republiku a taky protektorát.
„Co bychom snášely vejce, když se rozmnožujeme nepohlavně, dělením. Ještě bychom si pokazily figuru.“
„Vůbec nevíte, o čem kvákáte!“
Většina kačen byla na straně Zdendy Kořínkové, většina kačen na rybníce toužila po kačerech. Nejlepší by bylo, kdyby měla každá svého, aspoň na sezónu, pak by si je prohodily, aby jim nezevšedněli. Aspoň pár kdyby jich tu bylo, aspoň jeden, výkonný, že by si ho půjčovaly… Nedalo by se s tím něco udělat? Třeba dát do novin inzerát:
Hledají se kačeři pro rybník v Hranicích na Moravě plný osamělých kačen. Výhodné podmínky: každodenní koupel, pravidelná a vydatná strava, možnost sportovního vyžití na nedalekém fotbalovém hřišti poblíž železniční stanice. Ubytování zajištěno.
Jenže do kterých novin a kolik by to stálo? Je otázkou, dostal-li by se inzerát do správných plavacích blan. Někdo by těm nepraktickým, zanedbávaným a divokým kačenám měl poradit. Jenže kdo jim poradí? Kdo může těm nebohým kačenám březňačkám poradit? Kdo se o ně postará, když nikoho nemají, když nikomu nepatří, jenom samy sobě…
„Ha!“ napadlo Zdendu Kořínkovou. „Na radnici by nám mohli poradit. Mají tam starostu, snad se o nás postará. Je to ve veřejném zájmu.“
Všechny na radnici nemohly, i když je tam bezbariérový přístup a do strmých a pro kačeny příliš vysokých schodů nikdo nemusí. Může výtahem. Jinak by musely přiletět otevřeným oknem, a to by mohlo pana starostu vyděsit. Stačí delegace vybraných reprezentantek s mluvčí v čele. Dohadovaly se celou neděli a ještě v pondělí, až se rybník zčeřil, nakonec to zůstalo na jedné kačeně, výřečné Zdendě Kořínkové. Připravila si přesvědčivou řeč, vyčistila pečlivě zobák a opláchla plovací blány, zamávala křídly a vplula na radnici přímo k recepci. Odtud ji vyhnali, ať se dostaví zítra od desíti do dvanácti, v úředních hodinách. Zítra po ní chtěli občanský průkaz, cestovní pas nebo jiný dokument.
„Strana, vážená paní Kořínková, je povinna vykázat se na úřadě platnou úřední legitimací opatřenou důvěryhodnou podobenkou podobnou majiteli průkazu,“ usmála se na Zdendu recepční
nezáludně.
„Kačeny taky?“ podivila se vyslankyně kačen.
„Proč ne?“ nechápala recepční. Měla na obnaženém rameně obrázek lotosového květu podle čínského mistra Čchi-pajše, tuze zdařilý. Lotos je velice chutná kachní potravina, delikátní, je-li správně naložen. Těžko se shání v Hranicích na rybníku. „Víte co, raději se zeptám nahoře,“ řekla recepční, nerada by udělala botu. Byla to vstřícná bytost s poniklovaným kroužkem v nozdrách. Po chvíli telefonování s horem se na Zdendu mile pousmála. „Jste očekávanou výjimkou, paní Kořínková, můžete bez občanky, kačeny nemusí.“
Pan starosta byl paní starostka v blůzičce s pivoňkou, kroužek v nose neměla, ani tetování na viditelném místě, přesto byla tuze milá a Zdendě se zalíbila. A jak se zdá, Zdenda se zalíbila paní starostce.
„Tak co pro vás a vaše družky může město Hranice na Moravě udělat dobrého, milá paní Kořínková? Dosud jsme toho mnoho pro naše milé kačeny divoké březňačky na rybníce u nádraží neudělali. Jaksi se na vás v rozpočtu pozapomnělo. Nové parkoviště v blízkosti vám asi nebude moc platné, ale město by vám mohlo na ostrůvku zřídit moderní heliport, aby se vám lépe vzlétalo a přistávalo.“
„To by se taky šiklo, jenže…“
„Jenže co?“ dychtivě naslouchala paní starostka.
„Kačerů je nám třeba, vážená paní starostko, kačerů se nám nedostává,“ řekla ustaraná Zdenda Kořínková a hezky srozumitelně a srovnaně vylíčila během necelé půlhodiny jejich kačení svízel do všech podrobností. Některé detaily, to je pravda, si mohla odpustit.
„Hm, hm,“ řekla paní starostka po chvíli ticha do ticha. „Možná, že bych měla řešení. Nevadilo by vám, kdyby to byli bílí kačeři domácí? Vždyť i oni mají zakroucené ocasní pírko a chuť do rozmnožování.“
„Kdepak, samozřejmě nevadilo! My kačeny divoké březňačky netrpíme předsudky, nám na barvě pleti nezáleží. Pro nás je důležité, aby to byli opravdoví kačeři.“
„Už to mám,“ zvolala paní starostka vítězně. „Ano, ano! V Kostelci pod Mrakem sídlí kombinát Kostelecké parky a v jednom parku mají farmu Kachní ráj. Tam bychom pro vás mohli najít řešení. O finanční zdroje žádná starost, v tomto případě můžeme čerpat z fondu bytové vybavenosti. Ale všechny kačeny na rybníce vlastním kačerem nevybavíme, tolik zdrojů zase nemáme. Bude vám stačit, řekněme, tucet jedinců?“
„Tucet není mnoho, ale imrhin furt je to lepší než půl tuctu, furt je to lepší než jeden chcípáček.“
„Dojednáno! Až budu vědět, dám vědět,“ slíbila paní starostka rukou a křídla dáním.
Za necelé tři týdny zastavila u rybníka bílá dodávka Ford Transit s nápisem KOSTELECKÉ PARKY, farma KACHNÍ RÁJ. Čiperný chasník v tričku s obrázkem rozesmátého kačera domácího vyskočil od volantu a otevřel zadní dveře nákladového prostoru. Zvědavé kačeny se vykolébaly na břeh téměř všechny, obklopily čiperu a kvákaly jedna přes druhou, slovo jim nebylo rozumět.
„Jsem tu správně u rybníka? Přivezl jsem dodávku dvanácti kačerů domácích,“ řekl, ale nebylo ho slyšet. Nezbylo mu než zaklaksonovat tak hlasitě, že i vlaky na nádraží se polekaly a vyjely z vyježděných kolejí. Chasník toho nedbal, v nastalém tichu otázku zopakoval a dodal: „Která z vás, milé dámy, mi podepíše dodačák?“
Dodačák podepsala třemi křížky Zdenda Kořínková, čiperný chasník uložil do trávy dvanáct kartonových krabic s nápisy KACHNÍ RÁJ, nastartoval a odjel do Kostelce pod Mrak.
Kačeři v krabicích už byli oškubaní a vykuchaní.
Tak, a to by už mohlo stačit… Stačí? Nestačí!
„Holky, za mnou!“ Zavelela velitelsky Zdenda Kořínková, zamávala křídly a vznesla se do vzduchu: nad rybník, nad nádraží, nad Hranice na Moravě, nad Moravu. A holky za ní. Letěly a letěly, až přiletěly nad hluboký černý les. Uprostřed lesa se zaleskla hladina plesa, které si tam jen tak zbůhdarma plesalo bez lidí dychtivých koupele, bez lodí a veslařů, s břehy mírnými, travou a žlutými kosatci porostlými. Přitom však hostilo batalion švarných kačerů divokých březňáků, kteří v té veškeré kráse strádali, kačen se jim nedostávalo, museli se rozmnožovat nepohlavně, dělením. A zas to byli jenom kačírci, kdo se od nich oddělovali, ani jedna kačenka. Už jim to lezlo na mozek, už vážně uvažovali o exodu do krajin posetých kačenami. Jenže takové krásné pleso uprostřed temných hvozdů se druhé ani na Moravě jen tak nenajde. Nanejvýš upatlaný rybník u nádraží…
A najednou jim řešení spadlo z nebe rovnou na hlavu.
A byla hostina! Stoly se prohýbaly, špunty bouchaly a nebylo to ledajaké šampáňo ze Šampaně, byl to pravý Bohemia Sekt demi sec, světová značka.
Všechny holky z Hranic neodlétly se Zdendou Kořínkovou do neznáma. Hrstka nestatečných zůstala na rybníce. Zásilku z kosteleckého Kachního ráje rozprodaly za levný peníz cestující veřejnosti, která tudy kráčela od vlaku a nebo k vlaku. Za utržený peníz si koupily zdařilý portrét kačera Donalda, oblíbeného hrdiny hodnotných a bohatě ilustrovaných knížek a pověsily ho na olši nad rybníkem. �+ ${(u= {�+ ${(�= {A ${(i= {� ${(�= {�+ ${(Y= {U! ${(�= {% ${(I= {�+ ${(�= {, ${(!= {, ${(�= {-, ${(�= {Y ${(�= {� ${( = {E, ${(u= {� ${(�= {� ${(M= {� ${(�= {], ${(== {� ${(�= {q, ${(1= {�, ${(�= {� ${(%= {�, ${(�= {�, ${(�= {�, ${(i = {�, ${($� {1 0{(� { � { D{@�4 { ], { �WP�Dd
