Oceňovaný norský film Nejhorší člověk na světě, o Julii, která těžce hledá svou roli v životě a zejména ve vztazích, má svou mystickou rovinu – když se na to tedy podíváme z úhlu diváka nachystaného vmyslet do filmu i něco, co tam dost možná ani jeho tvůrci nezamýšleli mít. Jde o to, že stálé hledání, jak vyhovět svému Já, marné tápání, jak jen to udělat, směřuje za horizont, kde není žádné uchopitelné Já. Vyjevuje se tak stará zenbuddhistická poučka, že nikde žádné pevné Já nemůže být shledáno. To by bylo poměrně dost na jeden film, coby doušek ze studnice hlubokých pravd.
Ve filmu, plném všelijakých odboček, za které už sklidil pochvalné i hanlivé repliky v recenzích i na diváckých online platformách, také jedna odbočka pojednává o požití psychedelických hub.
Byl bych se tiše radoval, pokud právě zde by protagonistka nejzřetelněji zakusila nedosažitelnost toho běžně traktovaného Já a musela by se na svá tápání začít dívat nějak jinak než předtím. Nic takového se ovšem neodehrálo, trip vyústil pouze v to, že všem čtyřem jeho účastníkům bylo nevolno, někomu méně a jinému více, Julii zrovna docela šoufl, avšak katarze nikde žádná. Nepočítáme-li za ni úlevné povzdechnutí, že tohle již nikdy dělat nebudou, a ovšem také to, že se psychonauti mezi sebou nepohádali a jejich vzájemné vztahy se nezhoršily. I to je střípek mystiky, ale k celkovému vyznění filmu pasuje málo, k ničemu nepřispěl, a vskutku si tak můžeme myslet jen, že šlo hlavně o efektní režisérsko-kameramanskou odbočku, což k označení filmu za silný nijak moc nepomáhá.
Musíme si tedy odškrtnout další položku na seznamu uměleckých děl, kde psychedelické látky byly podchyceny povrchně, tupě a kontraproduktivně.
Pavel Ctibor, září 2023
