Padají ti od pasu k nohám. Poslední dírka v opasku nepasuje. Kalhoty jsou nad zipem stažené dlouhou černou sukní. Pohled ti utkví na volánech závěsu, na stuze omotané dokola. Jsi nedočkavá. Venku je chladno.
Zatím se to zdá uskutečnitelné. Nahlédneš dovnitř. Prohrabuješ se věcmi ve skříni. V tlumeném světle uvidíš gumový motouz a nůžky. Před oknem si povytáhneš kalhoty, gumovým páskem si přeměříš velikost pasu a gumku ustřihneš. Zamíříš ke skříni, abys vrátila nůžky. Tvůj pohled zabloudí k zrcadlu. Jedna strana knírku vypadá menší. Z okenního parapetu vezmeš černou tužku na obočí a zvýrazníš černý knír. Zvedneš lucernu a držíš ji v úrovni očí. Vypadáš ustaraněji. V pořádku. Máš trochu oteklý horní ret. Bolí tě. Usměješ se, ale úsměv je schovaný za černým knírkem. Brýle s pestrobarevnými obroučkami ti maskují krásně zbarvené oči. Blonďaté obočí, které sis ztmavila tužkou, z nich sotva vylézá. Čepice ti zakrývá půlku čela. Povytáhneš si ji. Má potištěný vzor, pruhovaný a úzký. Vytáhneš si límec svetru a zakryješ krk. Svetr ti sahá pod břicho, ještě trochu níž. Máš tenká a chlupatá stehna a také lýtka. Je to asi dva tři měsíce, co sis je holila. Plandavé nohavice nelze v zrcadle uvidět. Utáhneš si gumku kolem pasu kalhot. Zapneš si opasek a je hotovo.
Jdeš podél potoka proti proudu. Dvojité dveře jsou rámovány vysokými a krátkými zdmi. Vítr chrastí těžkým klepadlem. Stmívá se. Vítr čeří vodu a tvoří vlny. Drobné vlnky míří jedna přes druhou. Zahledíš se na vodu. Vlnky nemůžeš zahlédnout. Slyšíš je. Znáš je. Je úplné bezvětří. To je zneklidňující.
Otcovy dveře byly dobře zavřené. Vítr jemně uhodil klepadlem o dveře. Jako by jím klepalo dítě. Na chvíli se zastavíš a zadíváš na zdi a na strom, jehož větve se klenou přes ulici, a zdá se ti, že se větve nikdy nedostanou nad zeď. Podíváš se na vodu v potoce, který se nevylévá z břehů: dosahuje po kolena, zase čekáš povodeň.
Té noci se potok vylil. Foukal vítr, voda bublala, nastal sotva patrný rozruch. Když jsi vyšla, voda už zaplavila půdu kočovníků, zemi plnou stanů, zemi lidu Čachčarán. Přišli sem za úlovkem: „Nebe zošklivělo, země vyschla, krávy a ovce pohubly, lidé vyhasli.“ Zaslechla jsi šepot starce, který ponořil nohy do vody: „Vodní melouny byly vyschlé.“ Slyšela jsi chvění v hlase chlapce, jenž jedl moruše, moruše bez semen v koruně morušovníku u potoka.
Voda zatřásla tyčemi stanů, vytrhala kolíky, valila se přes polštáře a peřiny. Občas do vody něco žuchlo. Hluboko pod vodou do sebe naráželo nádobí. Země byla hluboko. Teď přešli potok. Tady voda dosahovala akorát po kolena, ne až po stehna. Voda zatopila sklepy. Stoupala k tachtbámu. Kulatá žlutá světla, jež rozdmýchával vítr, se hýbala ve zvednutých rukách. Rozběhla se a zastavila. Uprchlíci stáli také a čekali na někoho, kdo něco udělá.
Třesoucí se stařec řekl: „Ty, ženo, přines pytle pro případ, že voda vystoupá do tachtbámu. Naplň je a rozlož kolem.“
Maminka položila svou burku na strom a ty také. Zasunula si pletenou sukni do bílých kalhot a ty také. Voda ti tlačila sukni na nohavice a nohavice na nohy. Bolelo to a nebolelo. Naplňovala jsi pytle stejně jako uprchlíci, kteří je zvedli a rozložili kolem dokola po tachtbámu. Žena stále šeptala: „Nádobí uplavalo, voda vzala stany.“
Voda se nezastavila u zdí. Vypudili ji ze sklepů do ulic, potoky se podařilo zdolat, ale voda tekla dál svou cestou. Děti nechtěly jít ven. Bláto bylo rovné a hebké. Boty v něm uvízly. Stany stály a nestály. Kočovníci byli na jednom z potoků. Ženy si zvolna nasadily mokré barevné květované čárghadské šátky, které se jim svezly k pasu. Copy měly na prsou. Jako obvykle. Šly pomoci bezmocným, pokud bylo třeba. Viděla jsi jejich holé paže a přála sis být mezi nimi na druhé straně potoka. Nasadila sis barevný čárghadský šátek a prameny vlasů ti padaly na prsa, jež se volně hýbala, a paže jsi měla zpola obnažené. Maminka si nasadila burku a ty také. Visela ti v úhledných těžkých záhybech za nohama a její přední část přikrývala břicho. Cítila jsi, že ti svírá boky a tlačí na prsa, dokud nezměknou. Cítila jsi závrať a zhluboka jsi dýchala. Přála sis vrhnout se do vody, jež by s sebou vzala tvůj čádor, prameny tvých vlasů, tvé šaty a tebe, a kdybys zůstala, chtěla jsi hodit do vody nádobí. Slunce se dotýká tvé pleti, tvá pleť září, blyští se ti náramky, dáváš na odiv zeleně vytetované mateřské znaménko mezi obočím a staneš se vesničankou.
Vesničané odešli. Protější strana potoka je pustá. Někde jsou stopy, jinde ne. Mohla sis nasadit čárghadský šátek, ale povodeň nepřichází. Voda se ztratila a tvé přání se nesplnilo. Nevsunula sis sukni do kalhot a neodešla jsi. Nedostala jsi šanci. A každou noc se ti zdálo, že přijde povodeň a zatopí sklepy, zastaví se o zdi a ty zvlhnou. Pověsíš svou burku na strom a povodeň odnese strom i s čádorem a ty křičíš: „Povodeň, povodeň!“ a voda se vrátí a přinese ti čádor, ale ne strom, a ty křičíš: „Uplaval čádor, čádor uplaval!“ Maminka tě vzbudila. Čádor visel na hřebíku před tebou. „Povodeň? Neříkej to slovo, dcero. Bože chraň, aby přišla povodeň. Bůh je slitovný.“ A maminčin hlas zní ozvěnou: „Dcera zpanikařila. Je tak neklidná.“
Když jsi dostala své první eidi, byla to nová burka. Říkali: „Vdaná žena by měla mít novou burku.“ Maminka dala tvou starou burku ženě v sousedství, která říkala: „Má dcera dospěla, ale nemá burku.“
Tvoje burka je dosud nová, s volány a její přední část ti zakrývá stehna. Přestěhovala ses od otce k Árefovi a každou noc sníš o tom, že přijde povodeň, zastaví se o zdi, které zvlhnou, povodeň zatopí sklepy, ale nedosáhne k tachtbámu, a odnese strom, ale ne tvůj čádor. Křičíš: „Povodeň, povodeň!“ Vrací se a smete jiný strom, ale ne tvůj čádor. A ty voláš nanovo: „Uplaval čádor, čádor uplaval!“
Dotkl se husté kštice vlasů nad čelem a řekl: „Není žádná povodeň, zlatíčko, přišla a ještě téže noci opadla.“ A vlasy jsi neměla v pramíncích a čádor se neztratil, ale visel na hřebíku, a Áref s tmavě hnědými vlasy a botami, jejichž lesk vidíš už z ulice, a se svou výškou tyčící se nad tebou stál zrovna v zatáčce ulice. Utíkala jsi k potoku, ale nenasadila sis čádor, a slunce se nedotklo tvé pleti a tvá pleť nezářila a ani tvé náramky se neblyštěly.
Báli jste se, vešli jste dovnitř a sedli si za dveře a voda proudila otvory pod nohama a vy jste byli zdviženi z měkké země a pluli jste na vodě po domě, ale nikde nebylo mokro. Když byl Áref tři dny pryč, myslela jsi na dny, kdy jsi toužila po šátku, a ptala ses matky: „Proč si nenasadí čádor?“ a chtěla ses ptát, proč si ho samy nenasadíme, a matka šeptala jako by pro sebe: „Moje matka říkávala, že selka nenosí čádor. Jak může sklízet úrodu? Jak může hýbat tkalcovskou osnovou, tam a zpět?“ A ty jsi chtěla sklízet úrodu a tkát koberec a nechtěla jsi být městskou dívkou. Chtěla jsi, aby tě spatřilo světlo Slunce i Měsíce a Sattár, chlapec ze sousedství, také. Chtěla jsi s ním chodit do mešity a nosit Korán a dělit se s ním o chléb a on ti dával zelené švestky ze svého sáčku. Ale ty jsi to řekla stromu, potoku a zdi a děvčátku ze sousedství. Árefova nepřítomnost ti dala volnost, ale každou noc jsi musela jít spát do otcovského domu. Áref řekl: „Není dobré, aby čerstvá nevěsta zůstávala sama.“ Byla to druhá noc o samotě. Aprílový déšť tě odnesl zpátky do minulosti. Slyšela jsi, že máme toho roku krásné jaro. Do půlnoci ses dívala na okapy, které zurčely. Okenními tabulkami jsi hleděla na konec dvora. Přála sis, aby země nenasákla vodou. Maminka řekla: „Spi, zlatíčko. Ať je kdekoliv, Bůh mu žehná. Šťastně se vrátí.“ A ty jsi chtěla, aby to přišlo a aby to přišlo znovu. Měla jsi hlavu pod peřinou a srdce na konci dvora pod okapem a celá jsi zvlhla a tvé srdce bylo jako rozvodněný potok. A polil tě matčin hlas: „Dcera je tak neklidná!“ A ty jsi snila, že přijde povodeň, jež se zastaví o zeď, zaplaví sklepy a potom jsi uslyšela: „Povodeň, povodeň!“ Rychle sis zasunula sukni do kalhot a čádor zůstal viset na hřebíku a slyšela jsi, že stanové tyče byly strženy a zmizely polštáře a peřiny a slyšela jsi, že bylo smeteno nádobí a že voda sebrala děti.
Vyběhla jsi s vlasy volně spuštěnými po zádech a žlutá světla tě bolela do očí. Hýbala se rychle na zvednutých rukách, potom se zastavila a ty jsi také náhle zastavila a bublající zvuk vody se změnil ve smích a tvé nohy nezvlhly. Sattár se smál a Áref také. Ženské nohavice pod čádory a dětské nohavice lapaly v potoce po vzduchu a bublaly a smály se. Sattár tě zahlédl a ty jsi nenesla Korán a nedělila ses s ním o chléb a přála sis, aby přišla povodeň a vzala tě a křičela jsi: „Ó, povodeň, ó, povodeň!“ A maminka tě vzbudila a ty jsi byla celá propocená. Dala sis ruku na krk a celé tělo ti hořelo.
Zůstala jsi až do rána a každý tě zklamal, chlapec ze sousedství, s nímž ses často dělila o chléb, a zlobila ses na sebe, a umínila sis, že si od něj nevezmeš zelené švestky. Brzy ráno jsi řekla mamince, že musíš uklidit dům, protože na druhý den přijde Áref a vrátí se do tvého domu. Bylo slyšet: „Nemůže čekat. Je novomanželka.“
Muž na kole si zpíval a tobě vítr tlačil svetr na tělo, takže ti vyčnívala prsa. Než ses k němu přiblížila, dala sis ruce před ústa, aby ti prsa zůstala schovaná pod pažemi. Muž řekne: „Buď zdráv, drahý bratře.“ Ty zamumláš: „Buď zdráv, drahý bratře.“ Muž se na tebe rychle podívá, ty sáhneš po opasku a prsa ti plandají. Muž se pohne. Kulatá žlutá světla se přiblíží, jedno vzadu a jedno vpředu. Ruce ti zakrývají ústa a schovávají prsa. Když jsou před tebou, je ticho ulice to tam. „Vše je v bezpečí.“ A nejen srdce, ale celé tělo se ti chvěje. Cítíš, že je to poprvé, kdy to slyšíš, a hlas opakuje: „Vše je v bezpečí.“ Muž, jenž tě zdraví, říká: „Drahý příteli, měl sis raději vzít lucernu. Mohl bys spadnout do potoka. Je plný vody.“ A ty šeptáš: „Lháři“ a muž říká: „Můžeš vrazit do kamene nebo tak.“ A ty si říkáš: „Ať voda spláchne mě i s dětmi a nádobím, ne?“ A tvůj úsměv je pohřbený za tvým černým knírkem. Muž vpředu říká: „Je vyhlášen zákaz vycházení.“ Muž vzadu zvedne lucernu ke hrudi, a jakmile muži odejdou, sáhneš po opasku. Ohlédneš se. Světla se hýbají s pohybujícíma se nohama a vítr sviští skrz lucernu a plameny tancují a rostou. Náhodou zaslechneš: „Hloupá věc.“ A jazykem si zvlhčíš ústa. Sundáš jednu ruku z opasku a druhou z hrudi a natáhneš je proti větru. Vítr se ti vplíží do rukávů svetru a zavíří ti kolem těla. Tvůj pot je chladný a vítr jej osuší. Zesílí hlasy: „Vše je v bezpečí“; tvé oči hledají majitele toho hlasu na střechách, a znovu: „Vše je v bezpečí.“ Vrátíš se na cestu a před otcovským domem na chvíli ustrneš. Dveře jsou pootevřené, hlava, jež v bílém šátku vypadá menší, vyhlíží na konec ulice s lucernou. Maminka tě zahlédne a stáhne si šátek přes oči. Úsměv se ti ztratil pod černým knírkem. Když přijdeš domů, hbitě vyšplháš po schodech. Lucerna zasvítí na tachtbám. Dáš si ruce na prsa, jsou pevná. Když vzhlédneš, Áref tě pozoruje široce otevřenýma očima z výšky, která se ti zdá obrovská. Má otevřená ústa a tobě se třepotají prsa v tom, co zbylo z jejich nadšení. Áref sáhne po čepici, ve dveřích je hluk a otec, jenž říká: „Ty máš hosty, Árefe? Všiml jsem si, že dcera není zpátky. Stmívá se. Možná se bojí.“
Vlasy ti poletují vzduchem ve volných kadeřích. Tvůj otec říká: „Bůh nám odpusť“ a ty si přeješ, aby přišla povodeň a ty bys ve vodě šla a šla a šla.
+++
tachtbám vyvýšená plošina na dvoře, sloužící jako letní posezení
burka dlouhý ženský závoj, zakrývající téměř celé tělo, čádor na rozdíl od burky nezakrývá obličej
eidi dárek, který novomanželé dostanou při Eidách, významných muslimských svátcích
být spatřen světlem Slunce i Měsíce idiom, jenž znamená nezdržovat se doma, resp. nezůstat na ocet
aprílový déšť doslova déšť měsíce Taurus (21. dubna – 21. května)
+++
Povídku If It Would Rain Again by Homeira Qaderi (from Dari into English translated by Bezhan Seyamak) z angličtiny přeložil Radek Hasalík.
