Bylo zasmušilé pozdní ráno. Moc lidí venku nebylo. Nad monstrózním kostelem v románském stylu se stahovala mračna a nenasytní holubi poletovali před starou budovou. Šedivé počasí, bezbarvé ulice, ponurý kostel, holubi pletoucí se pod nohama, špinavé chodníky a cigaretový kouř od kolemjdoucích, to vše působilo na lidské smysly.
Zaposlouchala se do zvuků ulice. Za sebou slyšela pronikavý zvuk vysokých podpatků, chůze byla svižná a sebevědomá a jakýmsi způsobem podmanivá, nicméně ji brzy přehlušily motory aut a naléhavý rozhovor dvou postávajících žen před zdejším kadeřnictvím. Naproti ní šel mladý muž, ale musela mu uhnout ona, neboť byl momentálně v transu z čehosi, co si prohlížel na mobilu. Zvuk podpatků se vytratil.
Naštěstí jí zbývalo už jenom pár kroků, aby se konečně dostala do cíle ze své nudné pouti. Užuž sundávala kabelku, aby z ní vytáhla klíče. Vstoupila do jedné naprosto obyčejné budovy, která se nijak a ničím neodlišovala od ostatních budov, kolem kterých běžně každý den procházíme, vyšla schody do prvního patra a také tady si otevřela dveře.
„Ahoj Zito,“ uvítal jí hned ve dveřích mírný, avšak jen do té doby, dokud mu bylo vyhovováno, hlas jejího šéfa.
„Ahoj,“ odpověděla Zita s předstíranou přívětivostí, nicméně uvnitř pocítila také jistou bázlivost, ale snažila se ji potlačit, a to dokonce i před sebou samotnou.
„Volali z Francie. Budu tě potřebovat. Až budeš mít čas, stav se za mnou,“ poručil šéf a zanechal Zitu samotnou na chodbě.
Chvíli tam jen tak stála, jako by ani nevěděla, co má dělat, ale nakonec si přece jenom odložila jídlo do lednice, zapsala se do docházkového listu a přes chodbu vyrazila do další chodby, která půlila celé kancelářské prostory. Její oddělení bylo na levé straně, blíže k vedení společnosti. Kanceláře nevypadaly nijak moderně, ale zároveň ani ne zanedbaně či zastarale. Prostředí působilo spíše rodinně. Snad tu byla jen jedna jediná zvláštnost, a to neblahý fakt, že úplně celé prostory mimo prostorů vedení, byly bez dveří čili průchozí, a tak každý na každého viděl a narušoval mu práci neustálým procházením do kuchyně anebo na záchod, které se nacházely na chodbě první.
Zita sdílela svoji kancelář s dalšími třemi lidmi, kromě toho byla vedle ještě jedna menší kancelář, která také spadala do jejího oddělení, avšak nyní tam zatím nikdo nebyl. Pozdravila se s kolegou a dvěma kolegyněmi.
„My už jsme tě netrpělivě očekávali, Zito,“ promluvila vtíravě kolegyně, kterou měla Zita přímo naproti sobě, byla jí tudíž nejblíže. Jmenovala se Milda.
„Jo? A čo sa zas stalo?“ odpovídala Zita a snažila se přitom působit nezúčastněně.
„Máme tady problém s jedním phishem. V systému je něco jiného než na papíře.“
„Ja sa na to potom pozriem, dobre? Ale teraz musím za šéfom,“ řekla Zita a mezitím si rychle vybalovala věci z kabelky. Přinesla si s sebou také sklenici vody a hned na stůl pokládala nezbytné věci – mobilní telefon a balzám na rty, potom taky nějaké kapesníčky a stravenkovou kartu. Snažila se mít úplně ve všem pořádek. Když pokládala kabelku na židli, zavadila při té rychlosti svým pozadím, protože přece spěchala k šéfovi, o žertovnou napodobeninu mužského penisu, kterou dostala od jedné z kolegyň k narozeninám. Penis se skutálel ze stolu a dopadnul kousek od koše.
Zita se zase na chvíli zasekla. Měla obrovskou chuť vyhodit jej do koše, ale pak si vzpomněla na kolegyni, kterou by to zajisté urazilo, a tak ho zase vrátila zpátky na původní čestné místo jejího pracovního stolu.
„Spadol mi penis,“ poznamenala, když ho pokládala zpátky a zahihňala se u toho.
Kolegyně, která seděla blíže k jejímu stolu, se na ni zazubila, ale pak se hned zase začala věnovat práci, které očividně stejně nerozuměla. A Zita musela jít za šéfem. Vyrazila rázným a odhodlaným krokem, přestože se velice často dívala při chůzi hluboko do země. Prošla prázdnou kanceláří, přitom se střetla s paní ekonomkou, která měla jednu ze dvou uzamykatelných kanceláří, jelikož se kromě financí spolupodílela na chodu firmy, byla totiž zástupkyní ředitele, Zitina šéfa. Chladně se pozdravily. Zita na chvíli odhodlaně vzhlédla od země a paní ekonomka chtěla očividně něco říct, ale ovládla se a jenom prošla dál. Zita přešla ještě přes zasedací místnost, která se využívala jen velice výjimečně, a pak se konečně ocitla v kanceláři svého nadřízeného. Vždycky míval otevřené dveře.
Chladné bílé zdi Zitu pohltily a minimalismus kanceláře ji trochu znejistěl. Necítila se tam dobře. V jejich společné kanceláři měli cestovatelské kalendáře a plakáty, každý měl vlastní nástěnku a na ní nějaké vzkazy či fotografie, pak tam visela nástěnka pro všechny dohromady, kde byla kromě provozního řádu taky hromada návodů, na parapetech stály kytky, dokonce tam bylo i pár knih a každý měl na stole hromadu nepotřebných věcí a kancelářských potřeb. Tady nebylo nic. Jen ředitel, jeho notebook a pár drobností jako propisky a tak dále.
„Potreboval si ma?“ optala se Zita.
„Ano, volali z Francie. Nějaký cestující si pravděpodobně zapomněl v autobuse kufr. Potřebuju, abys zavolala řidiči, u kterého mohl kufr zůstat a domluvila se s Míšou, že se kufr mezitím nechá u nich na prodejním místě,“ uzavřel šéf. Zita se zamračila.
„Dobre,“ nakonec jen hlesla. „To bude všetko?“
„Vlastně ne,“ zamračil se tentokrát ředitel. „Jarka si na tebe stěžovala… musíš se krotit, Zito.“ A zatvářil se přitom až otcovsky. Zkoušel to nejdříve po dobrém a hlavně – nerad se míchal do ženských záležitostí, kterým ani moc rozumět nechtěl. Věděl však, že když Zitě nic neřekne, bude mu to posléze náležitě vyčteno druhou stranou. Byl to marný boj.
„A čo som urobila?“ řekla vyzývavě.
„Neřeš to. Ty víš, co mám na mysli…“
Zita jen pokývla hlavou, ale neubránila se ušklíbnutí. Věděla, že tohle jí ještě projde, ale věděla taky, že když začne něco rozebírat, ředitel si to líbit nenechá. Využila tedy svého maxima a odešla naštvaně pryč. Cestou se opět střetla s paní ekonomkou, Jarkou, ale ta uhnula pohledem a vyhýbavě zapadla do svojí kanceláře. Zita se ušklíbla podruhé a vrátila se zpátky na svoje místo.
„Co chtěl?“ vyzvídala Milda.
„Zas mám robiť niečo za neho,“ odfkla si. „Čo si potrebovala?“
„Mám tady phish. V systému jsou jinak časy odjezdů a taky jsou tam špatné zastávky. Přitom v zadání jsme měli jenom generovat tripy, linku prodloužit. Tak nevím, jestli to mám změnit?“
„Tohle už je vrchol,“ vmísil se do hovoru kolega, jediný muž tohoto oddělení, který doposud seděl neslyšně u stolu a v uších měl sluchátka. Jeho jméno bylo Pavel. „To je úplně každý phish! Je to prostě na úplně každém phishi! Něco jim už napiš, tohle už musí být z jejich strany provokace. Každý phish se musí předělávat!!“ rozčiloval se důležitě.
„A čo im mám napísať?“
„Já nevím! To musíš vědět ty, ty jsi tady manažerka, ty jsi tady vedoucí,“ odbyl ji a nasadil si zase sluchátka.
Milda ji přitom pozorovala, ale když si toho Zita povšimla a vzhlédla k ní, rychle se začala dívat jinam a předstírala zanícený zájem o úkol, který ji byl svěřen. Konečně také dorazila poslední členka jejího týmu, poměrně mladá a jinak docela nenápadná slečna, která zde měla být jen na určitou dobu, dokud si tady hlavní pracovníci nezvyknou na nový systém. Pozdravila celé oddělení a pokračovala dál do své malé kanceláře. Ta kancelář měla původně patřit Zitě, ale ona nechtěla zůstat sama. Nyní se rozhlížela a přemýšlela, jak uzpůsobit práci všem co nejlépe. Snažila se bývat spravedlivá, ale ne vždycky jí to šlo. Chtěla na ostatní působit jako přesvědčivá vedoucí, přestože byla v této funkci teprve necelý měsíc. Chtěla odvést skvělý výkon, mít vždycky pravdu a na všechno použít ty správné odpovědi. Musela všechno vědět a mít o všem přehled, toužila po autoritě a uznání a celkově měla potřebu zapůsobit. Ve skutečnosti totiž neoplývala takřka žádnými manažerskými schopnostmi.
Přemýšlela, co má kdo za práci. A přemýšlela také nad tím, co má dělat ona. Dostala od šéfa neférový úkol. O zavazadla cestujících se totiž měl ve skutečnosti starat on. Nikde to sice nebylo pevně dáno, ale Zita o tom byla přesvědčena. Považovala to jednoduše za práci, kterou má dělat šéf, který však využívá svých ředitelských kompetencí k tomu, aby svou práci svaloval na své podřízené. A tak Zita jednu ze svých prací svalila na novou mladou kolegyni. Napsala jednoduchý e-mail a odeslala ho. Ani se neobtěžovala za zaměstnankyní zajít. Milda už práci měla, stejně tak Pavel. Zbývala poslední kolegyně, která naopak seděla od Zity nejdále. Zita si byla moc dobře vědoma, že Ludmila je nejhorší ze všech jejích podřízených. Sice nebyla hloupá, ale na práci jí nesešlo. Přišla si vyloženě odsedět to svoje, myšlenkami byla neustále někde jinde, často chodívala na druhou stranu za kamarádkou, aby si popovídaly. A Zita se jaksi neodvažovala jí na to něco říct. Navíc v každém jejím phishi byla nějaká chyba. Jenomže naučit se to musela, a tak jí poslala zadání také na e-mail, jen dodala:
„Ludmilka, niečo som ti poslala, keď tomu nebudeš rozumieť, tak sa spýtaj.“
„Jo, dobře,“ odpověděla nezúčastněně. Pavel si přitom trochu poposedl. Její phishe totiž nejčastěji opravoval on. Muziku zjevně neposlouchal nijak nahlas.
„Prý je každý pátý člověk duševně nemocný,“ vyhrkla mezi řečí Milda.
Všichni se tomu zasmáli. Nejvíc se však smála Zita. Mezitím zapnula příslušné programy, otevřela e-mail, zkontrolovala zběžně příchozí poštu a už hledala v telefonním seznamu čísla na řidiče a také na Michaelu. Byla naštvaná, protože měla spoustu své vlastní práce, ale řekla si, že to zvládne, že je silná a že to naštěstí netrvá zase tak dlouho.
A Zita jela. Zařídila celou záležitost s kufrem, odepsala na e-maily, v mezičase odpovídala na dotazy mladé pracovnice, Ludmily, Mildy i Pavla, které byly ze všech nejkousavější. K tomu všemu zakládala smlouvy, kontrolovala je a kontrolovala příchozí úkoly, které pracovníkům téměř každý den přicházely z Francie. Některé, především ty složitější, řešila především ona s občasnou Pavlovou výpomocí. Měla ze sebe vážně dobrý pocit, ještě i stíhala kontrolovat své sociální sítě. Cítila, že dělá víc, než by nutně musela, mohla práci více rozložit svým podřízeným, ale radši si to dělala po svém. On by to stejně nikdo neuměl tak dobře, jako to umí ona. Horší bylo, že ne každý ji dokázal ocenit a ani tak to vše, co zvládala, některým nestačilo.
„Co je zase tohle?“ rozčiloval se zničehonic Pavel.
„Čo?“ zeptala se Zita.
„Zase je tu na phishi chyba. Já už tohle nebudu dělat. Na každém phishi je nějaká chyba!“
„Ty si nedostal e-mail?“ zeptala se. Tentokrát to byla ona, kdo se snažil být kousavý. „Tam máš presne napísané, čo máš robiť!“
Někdy ho měla prostě plné zuby. Občas si neviděl do pusy a byl to velký egocentrik. Nechtěl si nechat líbit vůbec nic. Jediný, kdo ho občas ještě dokázal usadit, bylo vedení společnosti. Připadal si jako naprosto nepostradatelný pracovník. Tomu bohužel nahrával i fakt, že se ve složitějších úkolech většina kolegyň bez něho neobešla.
„V e-mailu je něco jiného, než je na phishi a ve phishi je taky všechno jinak než v systému! Je to celé úplná slátanina. Napiš do Francie, ať ti pošlou normální zadání. Já jdu na oběd.“ A s těmito slovy se odebral pryč. Zita neříkala nic. Něco mu říct chtěla, ale věděla, že ho bude zase brzy potřebovat. Jeden z nich holt musel být ten, co ustoupí, pomyslela si. A ač nerada a s nelibostí, prohlídla si phish, který mu ležel na stole. Skutečně tam našla mnoho chyb a místo toho, aby nechala samotného Pavla sepsat seznam všeho, co je špatně, což bylo cosi potřebného, aby jim na to Francie vůbec odpověděla, pokorně sebrala úkol ze stolu a začala chyby sepisovat sama. S hořkostí si uvědomila, že zatímco ostatní pracovníci si můžou dát oběd téměř kdykoli, ona je často ta poslední, která se k obědu vůbec dostane. Umírala hlady, ale musela to vydržet. Chtěla ukázat, že je silná a že se na tuhle pozici koneckonců skutečně hodí.
Udělala Pavlovu práci.
Pustila si taky svoji oblíbenou písničku od Depeche Mode, aby se trochu odreagovala. Jenomže odreagování netrvalo moc dlouho.
„Zito?“ zeptala se koketně Milda. Zita tenhle tón hlasu znala dobře a už dopředu věděla, že něco chce. Vlastně svoje zaměstnance znala všechny docela dobře a už věděla, co od nich čekat, a tak trochu se jich taky bála. Jenom mladá zaměstnankyně jménem Darja jí byla trochu záhadou. Moc se neprojevovala a snažila se dělat si tu především spíše svoji práci než vytvářet si přátelské svazky. „Mohla bych si dneska vzít půl dne dovolenou?“
Zitě se to moc nehodilo, domnívala se, že zde bude potřebovat celý tým, ale na druhou stranu chtěla své přítelkyni vyhovět.
„A prečo?“ začala opatrně.
„Potřebovala bych skočit domů nakoupit a pak odpoledne mám masáž… jinak bych asi měla problém to stihnout,“ zaúpěla Milda. „A večer jsem slíbila tchýni, že s ní budu.“
„Ale já tu teraz potrebujem ľudí.“
„Já vím, ale půl dne nás nezabije… a já bych to hned zítra ráno začala dělat.“
Mluvila o phishi, který dostala za následující úkol. Zita se nakonec nechala ukecat. Vytáhla dovolenky a jednu vytrhla Mildě. Hodila jí ji ledabyle přes stůl a začala přemýšlet, jak rozhodí práci nyní. Napadla ji jedině Darja. Byla rychlá a většinou nic nenamítala. Zita toho občas trochu zneužívala. Pak už zbývalo si jenom dovolenku obhájit před paní ekonomkou.
Řekla tedy kamarádce, že práci, která měla být původně svěřena jí, dostane Darja, ale řekla to jen tak pološeptem, jako by se nechumelilo. Mezitím dostala další otravný úkol od šéfa. Už toho měla dost. Rozloučila se s Mildou, která už rychle a šťastně odcházela, a došla si do kuchyňky, kde měla v lednici schovaný oběd. Potřebovala se nějak odreagovat a nějak si tu práci vykompenzovat. Dostat odměnu.
Když se vracela se svým obědem do kanceláře, s Ludmilou naráz osaměly. Pavel tu ještě zatím nebyl. Položila si oběd na stůl a pohodlně se rozvalila. Krásně to vonělo a ona už se nemohla dočkat, až se konečně zakousne.
„Co máš dobrého?“ zeptala se Ludmila.
„Kura s ryzou,“ odpověděla Zita a rychle do sebe naházela několik soust, přestože byla dokonale štíhlá. Ludmilu měla Zita ráda. Byla jediná ze všech jejích kolegů a kolegyň, kterým se mohla svěřit i s osobnějšími záležitostmi.
„Nechcem pribrať.“
„Ale prosím tě, zrovna u tebe je to jedno.“
„Nechcem byť tučná, na tých ľudí se nedá pozerať.“
Na to Ludmila nic neřekla, ale zeptala se místo toho na jednu osobní záležitost:
„A co ten tvůj?“
„Strávili sme spolu perfektný víkend. Sľúbil mi, že sa s tou jeho priateľkou rozíde,“ zatetelila se blahem a významně se podívala.
„No vidíš, tak to je super,“ pogratulovala jí Ludmila. Jenomže v tu chvíli přicházel Pavel a dámy raději zmlkly. Zitě se trochu zlepšila nálada a uvědomila si, že musí vyřešit dovolenku, a jakmile dojedla, odhodlaně se odebrala do kanceláře paní ekonomky, aby to už měla za sebou a mohla se věnovat důležitějším úkolům.
Nicméně paní ekonomku nezastihla v dobré náladě.
Jarka měla největší místnost ze všech přítomných lidí. Nebyla tak prázdná jako kancelář pana ředitele, byly tu i nějaké květiny a obrazy, působilo to tady rozhodně útulnějším dojmem, žel přesto se tu Zita cítila dokonce ještě hůře než v kanceláři svého přímého nadřízeného. Pohodila hlavou, trochu se jí přitom dostalo vlasů do očí. Zastrčila si je za ucho a připadala si naráz jako malá holka. Chvíli ještě totiž čekala, než Jarka dotelefonuje. Pak se jí konečně mohla věnovat.
„Milda dnes potrebovala dovolenku. Má niečo dôležité. Priniesla som to,“ začala a střídmým pohybem ruky položila papírek na stůl. Poté se krátce zadívala na paní ekonomku, ale vůbec se jí nelíbilo, co naráz spatřila v jejím obličeji.
„Zito, měla bys jít svým podřízeným příkladem,“ odpověděla a působila přitom jako kobra, která si zprvu svou kořist teprve vychutnává a prohlíží těsně před tím, než ji smrtelně uštkne.
„Ako to myslíš?“ divila se Zita.
„Jak bych to asi mohla myslet? Francouzi si pořád stěžují, že je tu hodně práce a že nestíháte. Tak jak si může vzít dovolenou?“ pokračovala už s o poznání přísnějším hlasem, přičemž narážela na nedávný Zitin kolaps, který ve skutečnosti pokládala za herecké představení. Přitom měla pravou ruku ležérně opřenou o opěrku židle, ve druhé měla brýle a rukou si přitom podpírala bradu. Působila dojmem, že podobným způsobem jednala už s hodně lidmi. Nebyla zvyklá se poddávat. Byla si příliš jistá sama sebou. Bylo jí zhruba šedesát let.
„A čo mám asi tak robiť? Hovorila, že má niečo dôležité, nejakého doktora.“
„To se ptáš ty mě? Ale ty jsi tady vedoucí – ty si musíš umět srovnat do latě svoje podřízené! Neexistuje, abyste si tam dělali, co chcete! Na to jsou propustky! Odcházet by se vlastně vůbec nemělo! Já za celou dobu, co zde pracuji, jsem ani jednou kvůli chřipce nezůstala doma a vždycky jsem do práce přišla! Takovéto dovolené zčistajasna jsou absurdní.“
Zitu to už naprosto odzbrojilo. Nečekala takový výpad. Byla unavená a nechtěla se hádat. Kromě toho věděla, že to ani nemá smysl. Jenom pokrčila rameny. Paní ekonomka ji propíchla pohledem, takovým, jakým už se holt někdy starší dámy dívají na lidi, o kterých si myslí, že jsou buď hloupí anebo naprosto nedozrálí a světa absolutně neznalí.
„Běž už, prosím tě,“ hlesla jen a manažerka se naštvaně odebrala zpátky do své kanceláře.
Tvář jí mrtvolně zbledla. Její rudé vlasy tím tak nyní vynikly o to více. Naštvaný výraz v očích hovořil za vše. Ludmila se na ni zadívala se strachem, Pavel s pro něj neobvyklým soucitem. Oba dva byli však nadmíru zvědaví. První, kdo nevydržel a promluvil, byl kolega:
„Co se stalo?“
„To nerieš,“ zamumlala, ale nedalo jí to a vzápětí si to rozmyslela. „Proste Milda potrebovala dovolenku, tak som jej chcela vyjsť v ústrety. Išla som za Jarkou, ale tá to nechcela uznať a hrozne do mňa išla. Už toho rokovania tu mám plné zuby! Človek sa tu div nepretrhne a namiesto toho, aby sa mu dostalo nejakého uznania, tak si na neho tu furt niečo vymýšľajú a hádžu mu polená pod nohy. Podľa mňa to robia schválne.“
Rozsoudila situaci a založila si ruce.
„No to si piš, že to dělají schválně,“ podotknul.
„A co ti říkala, Zito?“ vyzvídala Ludmila.
„Nechápem, čo z toho majú. Vraj mám ísť príkladom a že ona nikdy nemala práceneschopnosť za celú tú dobu, čo tu pracuje. Proste je ti zle a musíš umrieť.“
„Přesně tak. Je ti zle a za tuhle firmu musíš položit život. Nestačí, že se tady nervuješ s každým phishem,“ přisadil si Pavel a dál nic neřešil.
Zita umlkla. Pustila si nahlas písničky. Chvíli seděla, předstírala, že něco dělá, ale ve skutečnosti přemýšlela nad svými nadřízenými. Jenomže si to nemohla dovolit na dlouho, protože jí v mailové schránce opět přistál nový úkol od Francouzů, který bylo potřeba někomu přidělit. Automaticky jej poslala Darje, a přestože Pavel už měl svůj úkol za sebou, přidělila mu kontrolu phishů. Každý phish se tady musel kontrolovat. Nic nemohlo zůstat špatně. Na tom si zakládala. A kolega tady tomu nejlépe rozuměl a ona chtěla, aby to dělal on, přestože Darja či Milda by to zvládly taky. Phishe byly vlastně takové do sebe zacvaknuté dokumenty, které obsahovaly data, jenž bylo nutné do systému dopsat anebo připsat. Nebylo to nijak význačně náročné na pochopení, až snad na pár výjimečných situací, nicméně to bylo jistě náročně na soustředění a trpělivost.
„Darja má tady chybu jako prase. Měla nahrát Bredu a v tripech to vůbec není!“ rozzlobil se Pavel. „Na co je tu? Na co je tu? Taková práce je zbytečná! A mně akorát práci přidělává!“ pokračoval, naštvaně se zdvihl, položil Zitě zadání na stůl a oznámil, že si musí jít zapálit. Ludmila přihopkala k němu. Nezajímalo ho, že to Darja možná slyšela.
Zita sebrala phish a zadala si ho do systému. Chtěla mít jistotu, než někoho osočí ze špatné práce. Jenomže kolega měl pravdu, jak správně tušila. Začínala cítit zlobu. Myslela si, že s Darjou budou problémy, už když sem nastupovala. Nedokázala se na práci soustředit. A to byl pro tuhle práci významný problém.
„Sakra!“ zaúpěla. „Darjo, můžete na chvíli sem, prosím?“
Darja nejistě vykoukla ze svojí kanceláře. Nejspíš Pavla slyšela. Tvářila se trochu vystrašeně, ale ne dost, pomyslela si Zita. Možná si myslí, že si tady tu práci může dělat, jak chce.
„Darja, už tu pracujete dosť dlho, aby ste vedela, ako máte robiť svoju prácu. Tak ako je možné, že ste nenahrala tripy? Jedná sa o Bredu. Uvedomujete si vôbec celý problém? Cestujúci si teraz nemôžu kupovať lístky akokoľvek spojené s Bredou! Môžete to nejako vysvetliť?“
„Já jsem myslela, že se to tam nahrálo…,“ řekla Darja zkusmo. „Je to teprve jeden den…“
„Všetky phishe sa musia kontrolovať! Akoto že je nekontrolujete? Učili sme vás to od začiatku. Všetko sa má kontrolovať. Tak ako je možné, že ste tie tripy nenahrala?“
„Promiňte,“ hlesla jen.
„Vezmite si ten phish a chybu opravte. A nezabudnite, že ste tu ešte v skúšobnej dobe.“
„Ale já tam mám další dva phishe…,“ zaúpěla Darja.
„Bolo by dobré, kebyste to dnes všetko stihla,“ poručila velitelsky Zita. Mladá podřízená si přišla poníženě pro další práci. Bylo už půl druhé. Brzy měla končit a když to nestihne, bude tady muset zůstat déle. Zitu to ale moc nezajímalo. Byla naštvaná. Byla hrozně naštvaná na tuhle práci, na svého šéfa, na paní ekonomku, na Pavla, na Mildu, na Ludmilu a v neposlední řadě taky na Darju… ale ze všeho nejvíc byla naštvaná sama na sebe.
Zbytek směny už pokračoval klidně. Darja nakonec práci nestihla asi jenom o dvacet minut. Na město padla tma. V kancelářích už téměř nikdo nebyl. Do Zity se zažrala deprese, únava a vyčerpání. Zapřela si hlavu o ruku a konečně jí přestaly chodit e-maily. Blížil se čas jít domů a taky už se těšila na pátek, až půjde do divadla a vybere si přesčasy.
Dopadla na ni melancholie a nutně si potřebovala postěžovat. Potřebovala někoho, kdo by ji vyslechnul, kdo by tu byl jenom pro ni. Alespoň na malou chvíli.
„Už ma to tu serie.“
„To mě taky,“ zasmál se Pavel, ale už se tvářil o poznání přívětivěji. Také se těšil domů.
„Milda išla dneska na masáže. Preto som ju pustila.“
„No to si děláš prdel?“ oživl naráz.
„Nerobím. Myslím, že to ani dosť neocení. Kvôli nej som dostala pojeb. Je hrozne pomalá. Nechce sa jej pracovať. Je hrozne lenivá … a tiež podľa toho vyzerá.“
„Kde to jsme? Tak já si taky vyberu příště dovolenou, abych si mohl zajít na masáž… Ona hlavně ale taky nic nechápe. Tisíckrát jsem se jí snažil vysvětlit některé věci, ale ona ne. Prostě se zasekne a pak se ještě několikrát zeptá. Už jí nic vysvětlovat nebudu.“
„Z Ludmily taky niesom moc nadšená. V každom phishi má chybu. Nemá ani záujem sa zlepšiť. Proste si to tu odsedí a je hotovo. Nesnaží sa stať plnohodnotným členom.“
„Asi ještě potřebuje čas…“
„Už mala času dosť. Toto je o prístupe, to sa nezlepší len tak.“
Pavel přikyvoval, ale neodpovídal.
„A Darja … spočiatku som v nej videla nádeji, ale ako si môže dovoliť neurobiť niečo, čo som jej nariadila?“
„To jo. Taková práce stojí za hovno,“ přitakával. Chvíli si tam ještě notovali až se Pavel konečně zdvihnul domů. Zita ještě chvíli zůstala. Mezitím odešla také paní ekonomka. Pozdravily se, aniž by zanechaly jakékoli stopy po dnešním dopoledním výstupu.
Zita odcházela jako poslední. Sbalila se, umyla své použité nádobí, zašla si na záchod, zakódovala dveře a byla konečně pryč.
***
Když se Zita konečně vrátila domů, sesypala se ze dveří na zem, neobtěžovala si ani vyzout boty, ani svléknout kabát či snad vybalit věci z kabelky. Hodnou chvíli hleděla nepřítomně před sebe. Pak se jako by vzpamatovala a uspěchaně vyštrachala z kapsy mobil. V rychlosti jej odemkla příslušným heslem a otevřela aplikaci nesoucí název Facebook. Mezi téměř stovkou přátel úpěnlivě hledala svého milence.
Nebyl online. Opět. Zita myslela, že zešílí. Zkoušela aplikaci neustále obnovovat. Takhle to zkoušela asi pětkrát za sebou. Přemýšlela, proč asi není na síti. Vždyť touhle dobou už by měl být přece doma, a i kdyby byl ještě v práci, přece i tam má snadný přístup k internetu. Cožpak mu na ní vůbec nezáleží? Naposledy byl spatřen online před téměř celým dnem! A to byl ještě s ní!
Pokračovala ve svojí mánii. Tentokrát si v mobilu otevřela telefonní seznam. Několikrát mu volala. Bombardovala ho sms-kami. Bezvýsledně. Vydržela to asi hodinu. Pak se rozhodla jednat. Měla sice hlad, ale co na tom záleželo. Jenom v rychlosti proletěla kolem lednice, na které měla vylepenou svoji fotografii ještě z doby, kdy měla nadváhu. To aby si pamatovala, že takhle už nikdy nesmí dopadnout.
Zita věděla, kde bydlí, a přestože ji úpěnlivě prosil, aby ho nikdy nenavštěvovala, musí přece nyní pochopit, že nemohla jednat jinak, mínila v horečnatém stavu. Vypadla z bytu, proletěla klidnou ulici a ihned jí jela večerní tramvaj, měla štěstí. Bydlel asi deset zastávek od ní.
Zavalila ji prudká vlna žárlivosti. Žárlila pomalu i na vzduch, který dýchá. Vzpomněla si na společnou sobotu a neděli, na všechna ta slova naděje a lásky. Přece to něco znamenat muselo. Neustále si před sebou promítala celý víkend, jako by to byl celovečerní romantický film anebo nějaká pohádka pro dospělé. Jakékoli selhání si v tuto chvíli nebyla schopná připustit. Jistě se vše v dobré obrátí a on jí všecko vysvětlí. Na jeho přítelkyni, která by se měla tou dobou také nacházet v bytě, skoro zapomněla.
Konečně dorazila do cíle. Byla celá rudá, jak spěchala. Při vyskakování z tramvaje málem srazila starou babičku. Utíkala zběsile mezi paneláky, a přitom ji osvětloval úplněk. Pár lidí na ni zíralo s podivem. Jenomže pak se vytratili a už zbyla jenom Zita, měsíc a zář osvětlující nekonečné zoufalství ze života, jako by vyzívalo, ať se každý podívá.
Chvíli váhala, kde její milenec přesně bydlí, ale nakonec jeho domov přece jenom našla. Byt se nacházel hned v přízemí. Zita pomalu přikročila k oknu, aniž by ji vůbec vyvstalo na mysli, že je to absolutně nevhodné.
Jeho přítelkyně byla v kuchyni a něco v ní očividně dělala. On nebyl nikde.
Možná sedí, pomyslela si Zita, trochu poodstoupila od okna, čekala dobrých deset minut, ale milence pořád nemohla zahlédnout. Snažila se nadskakovat, ale asi byla příliš malá. Navíc každou chvíli kontrolovala mobil, ale žádná zpráva jí nepřišla. Nikomu nechyběla a nikdo se po ní nesháněl. Začala si myslet, že se mu něco stalo. Nebo se snažil se schovat? Třeba kouká na televizi a jen ona špatně vidí? Zita nevěděla.
Bezděky se rozhlédla okolo sebe. A v tom okamžení jí do očí praštil strom. Nebyl moc veliký, ale ani moc malý. Okolo nikdo nebyl, ale těžko říct, jestli by tento fakt dokázal Zitu ještě odradit. Neváhala moc dlouho a pomalými kroky se blížila ke stromu.
Změřila si ho od kořene až po korunu. Naposledy lezla po stromech, když byla ještě malá holka. To už bylo hodně dávno. Zkusmo se pokusila stoupnout na nejnižší větev. Zdála se být pevná a ona teď stejně vážila sotva padesát kilo, určitě by ji větev snadno udržela. Vlezla na ni tedy podruhé, tentokrát už doopravdy. Druhou nohu napřáhla na druhou nejbližší větev. Takhle to udělala ještě párkrát, dokud se nenacházela v koruně stromu. Jenomže se zděšením si uvědomila, že přes větve stejně půlku věcí nevidí a taky že toho nevidí o moc víc než předtím…
„Hej! Vy! Co to…,“ uslyšela z úst přibližujícího se člověka.
Vylekala se, a při tom leknutí ji trochu uklouzla noha, což bohužel stačilo k tomu, aby spadla ze stromu. Dopadla prudce a nečekaně na záda. Bolela jí dobrá polovina těla, ztratila kabelku, a ještě se cítila poníženě, když nad sebou konečně spatřila obličej člověka, po kterém celé otravné pondělí prahla.
„Co to tady sakra děláš?“
Chtěla mu říct tolik věcí, ale teď naráz nevěděla, čím by začala.
„Tohle snad ani nemůže být pravda…“ pokračoval a stále zíral nevěřícně před sebe. Takový čin pro něj už nikdy žádná jiná neudělá.
Zita tam mezitím pořád ležela roztažená na lopatkách jako bezbranný brouk. Přála si, aby ji právě teď nikdo neviděl. Snažila se uhýbat očima. Jenomže její milenec pro ni dneska neměl čas celou noc.
„Budu se stěhovat. Kupujeme barák. Tohle je konec. Už mě nikdy neotravuj,“ zabručel a začal odcházet.
Zitu to konečně probralo z transu. Rychle vyskočila na nohy, přestože bolesti měla stále poměrně nepříjemné a zcela určitě si minimálně něco narazila, dokonce nechala kabelku kabelkou a snažila se dohnat svého milence, přitom na něj volala:
„Ja ťa milujem. Prosím, neopúšťaj ma. Bez teba som nikto. Len s tebou cítim, že žijem! Mala som príšerný deň v práci. Prosím! Nemôžem mať celý život len smolu, tiež si zaslúžim šťastie a nejakú kompenzáciu za to všetko, čo musím znášať!“
Těsně před vchodem se zarazil. Chvíli zůstal stát, pak se otočil, a nakonec promluvil ještě jednou, naposledy:
„Jestli mám být já celý tvůj život, tak jsi asi právě umřela.“
Zmizel ve dveřích. Zita tam ještě dlouhou chvíli stála a zírala prázdně před sebe. Nakonec sebrala poslední zbytky hrdosti a odešla pryč. (e,t){var n=Ho(t)||io,r=Io(e.replacϺ+/g,“,“));return r.named&&r.numeric?function(e,t){return e.replace(t?Mo:Fo,function(e){return ao[e]!==undefined?P
