(úryvek)
Jak dlouho tu zůstaneš? Didár nepřichází. Budeš ho ignorovat. Myslíš, že jsi Didárovi řekl, aby nechodil na letiště. Odcházíš směrem k taxi. Řidič za volantem stáčí okýnko. Nakloníš se a řekneš: „Policie.“
Řidič rozumí. Něco říká. Rozumíš, že řekl: „Posaďte se.“ Připravil ses navázat vztah řečí těla. Chápat a být pochopen. Nasedl jsi do taxíku. Znovu gestikuluje: „Kam?“ Opakuješ: „Na policii.“ Tak co se stane? Když se zeptáš na Didára? A když se zeptá, kde Didár bydlí? Máš připravenu jeho adresu. Obálky s Didárovými dopisy máš v kapse. Ukážeš mu je. Tak proč nejedeš rovnou na tu adresu? Proč bys měl jet na policejní stanici? Je možné, že policie bude Didára pokutovat za to, že nechal otce na letišti samotného. (To je Evropa a tady jsou lidé pokutováni za zlé skutky). Ne, to vůbec není dobré. Rozrušen těmito myšlenkami vytáhneš z kapsy Didárovy dopisy a ukážeš je řidiči. Čte je, pokyvuje hlavou a něco říká. Pochopíš, že ví. Možná dokonce zná tvého Didára. Říkáš opakovaně Dídarovo jméno a řidič ho také opakuje, než vyrazí. Mneš si prsty, jako bys počítal peníze, abys dal řidiči najevo, že nemáš peníze. Rukama naznačuješ „ne.“ A opakuješ větu „pul nadāram,“ nemám peníze. Nakonec ukážeš na adresu a opakuješ Didárovo jméno. Znovu říkáš slovo „pul,“ vyslovuješ ještě jednou jméno Didár a znovu máváš před řidičem imaginárními bankovkami. Řidič se změní v čaroděje porozumění a začne se smát. Zapne si bezpečnostní pás. Souhlasil. Jsi spokojený. Porozumět a být pochopen není tak těžké, pokud je to trochu logické, lidé porozumějí, když chtějí.
Taxikář nastartuje vůz. Zapneš si bezpečnostní pás a on ti s tím trochu pomůže. Najdou kdejaký způsob, jak člověka udržet v bezpečí. Oba jste šťastní. Řidič ukazuje na stereo a ty mezi vším, co říká, rozeznáš slovo hudba a dáš mu najevo souhlas. Hřejivý a pohodlný interiér taxíku naplňuje příjemná hudba. Po všech potížích přijde klid. Vjedete na rychlostní komunikaci, po které se auta ženou vpřed zvukem hebkým jako samet, hladkým a tichým, směrem k městu zahalenému ve vzdálené mlze. Uslyšíš Didárův hlas jasně pravící „vítej.“ Myslíš na to, jak Didár spěchá ke tvému příletu, co kdybys nenasedl do tohoto taxíku. Jak pomalu řídí . . . zamračíš se nad řidičovou rozvážností, když si jemně zabrouká písničku.
Nejprve se podél cesty objeví jeden dva domy a potom, aniž bys věděl jak, ocitneš se ve městě. Město vypadá smutné ve sklíčeném slunečním svitu. Obklopené nebem, které váhá, jestli má zůstat modré nebo zšednout. Znovu na tebe padá smutek a hudba to nijak nezlepší. Když zastavíte na semaforech, řidič se znovu podívá na adresu. Zapisuje si ji do notesu a vrátí ti obálku s dopisy. Stočí volant doleva a na další křižovatce doprava, potom znovu doleva a ještě jednou vpravo. Ptáš se, za jak dlouho tam budete. Nerozumí. Opakuješ dotaz a ukážeš na náramkové hodinky. Dojde mu to a vztyčí pět prstů. Za pět minut. Uklidníš se, i když víš, že těch pět minut potrvá jako pět let. Chvěješ se . . . nedočkavostí.
– Neviděl jsem Didára deset let. Řidič zavrtí hlavou.
– A vy, kolik máte dětí?
– Dvě . . . dceru a syna.
– Bůh je štědrý . . . Konal váš syn vojenskou službu?
– Ne, studuje.
– Můj Didár také říkal, že studuje.
– To je dobré.
Otáčíš hlavou všude kolem. Domy krásných barev postavené z červených cihel lemují obě strany ulice. Jaká architektura! Ve kterém z těchto domů bydlí Didár? Proč nepřišel? Jak sis mohl užít ten pohled, kdyby místo taxikáře seděl v autě Didár? Taxikář vytáhne cigaretu a gestikuluje. Je všechno O.K.?
– Jeďte dál.
Nabídne ti cigaretu. Vezmeš si ji. Zapálí ti. Uklidní tě to. Potáhneš a naplníš hruď kouřem, abys našel trochu pohodlí.
Zabočíte do ulice. Řidič zpomalí a natahuje hlavu, aby viděl na čísla domů stojících po pravé straně. Dostali jste se na ulici, kde stojí Didárův dům. Dům číslo 37. Vedle je číslo 35. Trochu níž číslo 33. Didárův dům má číslo 11, takže až minete dalších jedenáct domů, dorazíte k němu. Jak vzdálený a nedosažitelný se zdá. Co uděláš, až zachytí tvůj pohled? Bude překvapený, jak jsi ho dokázal najít. Vezme tě do náručí a políbí tě a omluví se, že to neučinil na letišti. Proč to neučinil na letišti? Srdce ti už zase bije úzkostí. Nedopustí Bůh nehodu . . .? Ne, jakou nehodu? To je Evropa. Nehody se stávají doma. Tam jsou nehody každou chvíli. Dnem a nocí. Nemůžeš ničemu věřit. Nemůžeš si být ničím jistý, jestli ještě budeš u toho nebo už ne. Ale toto je Evropa. Novorozenec přišlý na tento svět si může být jistý, že než mu bude sto, bude v bezpečí, a že mu nebude hrozit žádné nebezpečí. Nepadne na něj ani pozemské ani nebeské neštěstí. Ale ty, ať uděláš cokoliv, nikdy se v bezpečí cítit nebudeš, přinesl sis s sebou strach z domova, staříku. Teď jste přijeli k číslu 31.
Člověk je pták bez křídel. Kde jsi byl předminulé noci, kde jsi byl včerejší noci a kde jsi teď? Překonal jsi hory, lesy, moře a pouště. Prorok Chidr cestoval z jednoho kouta světa na druhý během mžiknutí oka. Lidé říkají, že za minutu poznáš, kde všude Chidr dupnul . . . přijeli jste k číslu 29.
Bude tvůj Didár sám nebo . . . jestli bude sám, bude připraven mít tě po boku? A co jeho žena, přijme tě? Kdyby byla Afghánka, snad. Ať je to slušná afghánská dívka. Ale jestli je cizinka? Slyšel jsi, že cizinci neumí milovat. Jsou chladní a lhostejní, jako zdejší podnebí. Na jak dlouho tě ubytují? Copak Didár, jsi jeho otec, o něj nejde. Ale jeho žena si po několika dnech začne stěžovat. Nedopusť, aby kvůli tobě vznikly potíže mezi Didárem a jeho ženou. Přišel jsi sem pro své vlastní dobro, proč bys chtěl působit potíže? Znovu tě popadá úzkost. Dojeli jste k číslu 27.
Možná se jako manželé dohodli, že tě dají do penzionu. Tak se to v Evropě dělá. Mladí nemají trpělivost se staršími. Pošlou je pryč. Ne, ty nebudeš stát o takové místo. Určitě se vrátíš domů. Není to tu jako doma, přátelé a příbuzní všude kolem. Osamělost je jedna věc, ale osamělost v pečovatelském domě je něco jiného. Pouhý jeden den by tam byl nesnesitelný. A tady je dům číslo 25.
Jaký bude Didárův dům – velký nebo malý? Bude tam pro tebe pokoj? Rád bys měl pro sebe místnost, kde bys mohl být sám a kde bys měl své věci. Fotky a jiné věci, které . . . ale kde jsou ty věci?
– Nevzal jsem kufr, je stále na letišti. Nevěděl jsem, kde si ho mám vyzvednout. Řekneš to Didárovi a on pro něj dojede a vyzvedne ho. Zná jejich jazyk. Ledaže . . . vrací se ti chmury, dům číslo 23.
To je Evropa. Věci se tu neztrácejí. Svůj kufr najdeš. Koupil jsi každému dárek. Didárovi. Jsi muž s představivostí. Koupil jsi dokonce i svatební dar, jestli k ní dojde. A kdyby byl vnuk, děvče nebo chlapec, na tom nezáleží, koupil jsi dárek i jemu, abys mu udělal radost.
– Po všech těch letech viny je nemožné najít něco, co opravdu stojí za to. Prosím, buď shovívavý k naší nedostatečnosti.
– Nejsi otec, jako jsou jiní, jsi velkorysý. Minuli jste dům číslo 21.
Uložíš si věci do svého pokoje. Každý předmět si nese svůj svět vzpomínek. Místo pro fotografie bude ve výklenku. Také obrázek matky s rukama sepjatýma k modlitbě a světlem, jež na jejím čádoru vytvořilo auru. Je na ní něco božského.
Ó Bože, sejmi závoj ze všech muslimů světa.
Matka se vždy takto modlila. Didár řekl: „Jaké hříchy spáchal zbytek světa? Modli se také za něj.“
Několik dnů nic neřekla, ale potom jsi ji uslyšel říct: „Věnuj svou dobrotu práci.“
Matka se nikdy neodpoutala od modliteb. Na obrázku matka vztahuje ruce k celému světu a modlí se – v té chvíli je matkou celého světa. Tady je dům číslo 19.
– Kterým směrem je Kibla? Kde je v tomto domě Kibla?
– Kibla je všude kolem, otče.
– Ale kterým směrem se mám modlit?
– Můžeš posílat modlitby, kamkoliv chceš.
– Kterým směrem se modlíš . . .? Neříkej, že se od příjezdu modlíš až teď?
– A jestli ano, otče, co potom?
– Kde je tvoje Kibla?
– Moje Kibla leží v mém srdci. Někdy se modlím tím směrem, jindy oním. Našel jsem Boha všemi směry.
Tady je dům číslo 17.
– Jsou tu ve městě nějací muslimští obchodníci?
– Proč?
– Kvůli nákupům.
– Nakupujeme jinde, není to jedno?
– Neměň obchod . . . kde nakupujete maso?
– U řezníka.
– Jezte maso, na jaké jste zvyklí, ale mně kupujte halal.
– Tady nemají žádné vepřové halal.
Minul jsi dům číslo 15.
Člověk je svázán se smrtí a umíráním. I když jsi Alexandr a postavíš kolem sebe zeď, smrt si tě nakonec najde. Jsme vězni, dopuštěním nebes . . . ať chcete nebo ne, ať se vám to líbí nebo ne, jednoho dne smrt udeří na tento dům. Přemýšlel jsi o tom? Nemůžeš vzít mrtvolu do Kábulu, je to příliš drahé – nebo není, ale proč bys tak velký podnik dělal? Prach je prach, je matkou každému. Každý v něm zase najde úkryt. Ale já bych rád spal na místě, kde mě z hrobu nevyhodí. Je tu poblíž nějaké místo, kde se pochovávají muslimové? Dosáhli jste domu číslo 13.
– Buď zdráv, drahý otče!
– Nesmíš mi říkat „buď zdráv“ ani „drahý.“.
Didár k tobě běží, bere tě za ruku a líbá tě. Jeho žena (má ženu?) stojí opodál, šťastná. Nepodáváš ruku. „Zesměšnil jsi mě na letišti před všemi lidmi.“
– Odpusť mi, otče. Bylo to kvůli synovi (má syna?) . . . najednou onemocněl. Volali ze školy a řekli, že jej musím vzít do nemocnice. Jeli jsme tam. Začneš mít starost a zeptáš se: „Jak je mu teď?“
– Díky tvé přítomnosti je mu dobře. Vzali jsme ho s sebou domů.
– Kde je? Můj drahý vnuk.
Vyřkneš „můj drahý vnuk“ ve svém srdci. Didárova žena něco říká (tak je cizinka?), Didár překládá. „Neumíš si představit, otče, hned jak zjistil, že přijedeš, stále se ptal: ‚Tak kde je děda? Proč nepřichází?‘ – . . .
Nevíš, co říct. Jak jsi šťastný. Ale proč za tebou tvé štěstí nepřichází?
Nakonec jsi přijel, otče? Jaká byla cesta?
Tady je dům číslo 11.
Řidič zastaví. Dům vypadá jako jeden z těch, kolem kterých jste projeli a jako ostatní domy v okolí. Nevyvolá v tobě žádný zvláštní pocit. Řidič něco řekne a ukáže na dům. Pravděpodobně řekl, že jsme přijeli na místo a toto že je dům číslo 11.
Proč je ten dům takový? Jako ostatní domy. Zdá se, že nevyzařuje žádné teplo ani světlo. Jako by tu nebyl Didár. Řidič rozepnul bezpečnostní pás a vystoupil. Šel ke dveřím. V ruce má lístek papíru a porovnává jméno se jménem na zvonku u dveří. Neříkej, že jsme přijeli do špatné ulice . . . řidič zvoní u dveří. O.K., jsme správně. Jsi netrpělivý. Teď Didár seběhne se schodů (jestli je tam patro?). Je někdo doma? Ale znovu žádná odpověď . . . řidič drží prst na zvonku, někdo odpoví, tak ho sundá. Něco říká. Výborně. Didár je doma. Rozepneš si bezpečnostní pás. Jsi připraven vystoupit. Chvěješ se.
Někdo otevře dveře. Přestane ti bít srdce. Ve dveřích se objeví žena. Cítíš, jak na tebe přichází úzkost. Tak Didár tam není. Rozcuchané blonďaté vlasy padají ženě přes ramena. To je tvoje snacha. Je Dánka.
Na tom nezáleží, ale kde je můj Didár?
Řidič a žena si něco říkají. Žena se na tebe podívá. Ještě něco říká. Didár musel odjet na letiště, protože tu ještě není.
Přál bych si, abych měl trpělivost a zůstal. Jak bude nesvůj, až si uvědomí, že jsem sem přijel. Můj Didár.
Řidič se pomalu vrací. Také žena k tobě přichází. Vůbec se nezdá být zlá. Bůh je ti nakloněn. Snad mohou být šťastni v tomto přechodném světě. Proč bys nebyl zadobře s dvěma lidmi, kteří se navzájem chtějí. Svět proti něčemu takovému nemůže být.
Nevíš, jestli máš vystoupit z auta nebo ne. Řidič nasedne a nastartuje. Žena se na tebe smutně dívá. Kývá hlavou, jako by zdravila. Odpovíš podobným gestem. Nevíš, jestli je tvou snachou nebo ne. Odjíždíš. Žena se zblízka dívá týmž smutným pohledem. Didár se musel odstěhovat, odejít jinam. Proto ten dům vypadal tak chladný a tichý. Žena byla pravděpodobně nájemníkem, který se přistěhoval po Didárovi. Jeden dům stačí majiteli domu, ale bezdomovci nestačí sto domů. Didár se přestěhoval do jiného domu. „Nebylo to tu?“ ptáš se řidiče.
– Ne.
– Odstěhoval se?
– Jo.
– Kam? Znáte jeho adresu?
– Vezmu vás tam teď.
– Nechť vám Bůh pomůže a bdí nad vaším synem.
– Děkuji, starý pane.
Řidič jede bezstarostně a potichu. Teď tě nové ulice a nové domy naplňují odporem. Tak kde je Didár? Neříkej, že přijedeme na novou adresu jen proto, abychom zjistili, že se zase někam odstěhoval a potom ještě někam jinam a . . . že tu budeme bloudit jako teď . . . a nikdy nenajdeme Didára.
Cítíš se sklíčeně. Nebuď smutný. Brzy ho najdeš. Řidič zná jeho adresu. Věděl ji dříve, než ji dostal od té ženy. Jakmile jste projeli několika ulicemi, dostali jste se do centra. To je ono. Řidič zastavil před velkou budovou. Nevypadá jako obytný dům, musí to být nějaký úřad. Říká ti, abys vystoupil.
Také vystupuje.
– Tak kde je Didár?
Řidič jde vpředu a ty ho následuješ. Projdete velkými skleněnými dveřmi. S ženou sedící za stolem a zodpovědnou za poskytování informací to uvnitř vypadá jako kancelář. Řidič se jí na něco ptá. Slyšíš, jak jí sděluje Didárovo jméno. Začneš být zvědavý. Žena zapíše Didárovo jméno do počítače a podá řidiči záznam, na němž je číslo. Jdete dál do chodby. Směrem k Didárovi. Musí tu být, za některou z těch stěn. Máš strach. Myslíš, že když nebesa dopustí, může to být vězení a oni mohli Didára zadržet. Policista, který vychází z pracovny a jde k vám, potvrdí tvé pochyby. Řidič ukáže policistovi formulář a podepíše ho. Policista si od řidiče vezme papír s Didárovým číslem. Řidič ti pevně stiskne ruku a rozloučí se. Nechá tě tu samotného. Otáčí se dokola. Kam jde? Trochu ses k němu připoutal. Rozuměl mi a já jsem rozuměl jemu.
Projdeš skleněnými dveřmi a vstoupíš do velké haly. Sleduješ své kroky, abys neuklouzl na dlaždičkách. Vypadá to tu jako v koupelně. Je tu silný pach dráždící nos a ten ti připomene bolest hlavy. A v žaludku cítíš ostrou bolest hladu. Podél stěn postavili očíslované kovové zásuvky. Policista čte čísla. Sáhne po jedné ze zásuvek a vytáhne ji.
Teď neomdlévej, otče.
– Didáre, proč jsi sem přišel?
Nevěděl jsem, proč jsem přijel do Dánska, otče. Co to bylo za místo, že mě tak fascinovalo. Byl to způsob života, jenž mě sem přitáhl? Nevím. Neurčitý pocit mi říkal: „Vypadni rovnou sem, Didáre. Nemůžeš jít dál než sem.“ Procestoval jsem už desítky zemí a hranic a podle všeho měl překročit ještě desítky dalších. Pro mě to tady byl konec světa. Byla tu jen voda a na druhé straně ještě víc vody. Ale sebevětší nedostatek vody by mě nepřiměl jít dál. Řekl jsem si: „To je ono, Didáre. To je konec tvé cesty . . . Přišel jsem na vlakové nádraží, abych se vrátil domů, byl jsem unavený po práci, ale šťastný, protože za pouhou hodinu . . . vlak se plazil vpřed jako červený drak a z jeho tlamy stoupal chladný vítr. Nádraží bylo plné lidí. Drak si odfrkl a sunul po zemi svou hruď. Cítil jsem ruku na zádech a potom bylo slyšet zvuk křičící ženy a výkřiky ostatních. Byla to světla vlaku s vypoulenýma očima draka a . . . potom ječivý hluk vlakových kol po kolejnici jak štípání v uších a potom, co těl na kusy. Rozdrtilo to muže, přitáhlo si ho to, neslo, odneslo, ztlouklo ze všech stran a potom roztrhalo na kusy. Jaké jiskry ohně! A to bylo, otče, nad Kábulem . . . a potom jsi to byl ty, když ti policie prohlížela pas na letišti v Kábulu, a byl to zvuk výstupního razítka, jež dopadlo na papír.
Jak dlouho tam toužím jít, otče. Pokud nejsi příliš unaven, mohli bychom se vrátit. Měl jsi pravdu, když jsi říkal: ‚Jsou tam všechny naše vzpomínky.‘
(prózu To Arrive by Asef Soltanzadeh, translated from Dari in English by Anders Widmark, published online in Words without Borders, do češtiny přeložil Radek Hasalík)
