Dva kluci dráždili v Katovicích před obchoďákem kytaru a bicí – tvrdili, že je to „ostre fanky“, já jsem si je ale překřtil na „Kofratny bend”. Mou náklonnost ztratili v momentě, kdy utichli a začali se stěhovat z původního, akusticky překvapivě dobře vybalancovaného, místa
někam ke schodišti do průjezdu, kde se podle jejich vlastních zjištění prý líp žebrá.
A s těmi polskými pivy je to podobné – první dojem kolikrát velmi dobrý, ale ukáže se, že zaujetí jejich tvůrců „pro věc samu“ je překryto zřejmě nějakým ziskuchtivým motivem – být levnější než konkurent, při stejném celkovém dojmu, apod.
Kastelan, nepaster z pivovaru Sierpec, jsem si otevřel na lavičce v parku. A tu máš čerte kropáč, už si k mému kropáči sedal somrák. Ale byl to fajn chlapík, popovídali jsme si nakonec o Hejšovině, zda se jí má říkat Sczeliniec Wielki nebo Heuscher nebo jak, bez sudetských resentimentů. Sám ten Kastelan, o nějž jsem se s ním podělil, mi nakonec připadl, při opakovaném testování o pár dnů později, jako to asi nejpitelnější ze všeho.
Pak tu máme Okocim, ležák s 5,6 % alkoholu, což je „slabší bratříček“ obvyklejších výrobků stejnojmenné firmy. Nic převratného, eurobier. Na scénu vstupuje Staropolskie chmielne, jen 5,5 % alkoholu, na polské poměry tedy značně nízkoalkoholický světlý ležák za studena chmelený. V něm bylo něco originálního, ale po čtvrthodince v postupně upíjené sklenici zvětralo natolik, že to by slušná dvanáctka dělat neměla.
Každopádně ale předchozí vzorek byl únosný, když s ním v přímé srovnání vstoupí Karlsquell, světlý ležák z Varšavy. To byl eurobier „par excellence“ – 5,7 % alkoholu, a chuť ale jak voda slitá z vaření párků. Úplně jinou sortu představuje Porter Lodzki, černá snad dvaadvacítka z Lodže. To je, čemu se od časů bible přezdívá „tekutý chléb“. V tom by možná „stála lžíce“! Plná, enormně chlebová chuť – když tohle vypijete, má váš žaludek chvíli dojem, že jste jedli (což světlé klasické ležáky pohříchu nedokážou). A ten „dojezd“! Proklamovaných 9,5 % alkoholu bez debaty má. Jak po džbánku vína cítíte něco alkoholu v hlavě ještě dobré dvě hodiny. Ale jídlo, jež by bylo vhodné právě tímhle zapíjet, si nějak nedovedu chuťové zpřítomnit…nějaké špony, piliny, pucvol – ale ne zas cukrovou vatu, jen to ne!
A jsme u minipivovarů, u příležitosti nakoupit si rukodělné výrobky. K tomu je stvořený pivovar Bierhalle, sídlící ovšem v neuvěřitelně velkém nákupním centu Silesia, kde se musíte na umístění pivovaru doptat na informacích, pokud nechcete trávit hodiny v prosklených chodbách plných konfekce a cingrlátek konzumní společnosti. Dlužno podotknout, že všechny ostatní vzorky jsem nakupoval v běžných samoobsluhách a žádné specializované nápojové prodejny či dokonce pivotéky nenavštívil; čili běžný sortiment dojem pestrosti každopádně prvoplánově vyvolává. Bierhalle Pils je vcelku tuctová světlá dvanáctka. Bierhalle Marcove je březňák, tak jak má chutnat podle německého postupu výroby pivního typu Märzen. Ovšem už zase – po čtvrthodince v postupně upíjené sklenici nějak nehezky zvětralo. Čili bilance tohoto podniku mi moc oslnivá nepřipadla, a nezachránila to ani servírka v slušivém červeném čepečku na domněle bavorský kroj se odvolávajícím.
Lomza, jasne, 5,7 % alkoholu a chuť jak voda slitá z vaření párků…ba ne, tohle přeci bylo pitelnější než jiný světlý ležák, rovněž z Varšavy, zmiňovaný výše.
Tak se zase raději poznovu trošičku zhoulit, od slova howl. Polsko odedávna sázelo na piva s přívlastkem mocne, což jsou silněji alkoholizované moky. Debowe mocne jsem už v minulosti měl a měl jsem za to, že celkem „dává“. Je to nápoj z Poznaně se 7 % alkoholu.
Tak poznajmy sie! Ale tentokrát mi připadne nějaké slabé, chutná přijatelně, ale hladinku neposkytne, nebo jen na krátkou chvíli. Tak šup tam ještě pivko Tatra, což je defakto Zywiec z Varšavy, jen z nějakého obchodního důvodu přeznačený. Tatranskou kvalitou použité vody to ovšem nebude. Spíš Tatra z Kopřivnice projela někde poblíž a zasmradila nám ambient. Tohle pivo s 6 % alkoholu je, marná sláva, banálním eurobierem.
Tak že by Namyslów Pils, 6 % alkoholu vyspravil dojem? Hm, jenom o trošičku, zas je to unifikovaná – nikoli urážlivě špatná, ale stěží k zapamatování – chuť i účinek. Ještě nakonec jen dobře, že žádné z uvedených piv nelze označit za prachsprostý samoser,…taky už si nemohu (P.C.) dovolit kombinovat úplně „všechno se vším“.
Do Polska jezdím
často (L.M.), takže pokud jsem si nepřibral nějakou láhev na cestu od nás, byl jsem odkázán na
místní zdroje. Humus, humus a
ještě jednou humus… Jediné, co
mi kdy chutnalo, bylo varšavské Królewskie, zatímco populární
Zywiec má v sobě cosi, co u mne
způsobuje ve spánku stavy, jako bych snad požil nějaký opiát, což mi potvrdil i jeden polský kolega z
vratislavské univerzity, kde učím českou literaturu.
„Tyskie ponad wszystkie“
(vaří je maxipivovar z města Tychy, výstav osm milionů hektolitrů ročně),
jedině s velkým donucením. Ostatní
polské značky jsou vesměs mizerné, zejména se vyhýbám jako řidič pivům s velkým procentem alkoholu,
protože byla snaha u mladých lidí nebo
obecně u lidí, co pijí alkohol, odstranit z Ruska importovaný nešvar pití vodky až do němoty.
Televizní kampaň někdy v 90. letech neustále
nabízela piva (samozřejmě bez explicitní výzvy: nepijte vodku, pijte pivo) atd.
Takže nakonec jsem zaplesal v Ratiboři, celkem blízko od Opavy, kde žiju, že na rohu hlavního náměstí (rynek glówny) je hospoda, kde vaří vlastní pivo. Ze tří nebo čtyř druhů mi nejvíce zachutnal jejich jakýsi pšeničný a nepasterizovaný ležák, který jsem dokázal vypít, aniž bych měl motolici nebo zvrátil obsah žaludku.