Eva Stehlíková (1. února 1941 – 12. srpna 2019)
Pro většinu z nás, již jsme Evu Stehlíkovou znali, setkání s ní znamenalo řetězení nepravděpodobných událostí, které nás zprvu překvapovaly, ale pak už se daly očekávat.
Chcete studovat japonské divadlo nó a kabuki, ale záhy pochopíte, že to starořecké divadlo obřad je pro vás ještě důležitější.
Vůbec se nezajímáte o devatenácté století, ale nakonec freneticky přečtete desítky pro vás dříve nezáživných divadelních her J. Vrchlického a L. Zeyera (ano, i ty, které napodobují hry čínské a japonské), abyste mohli vést dialog na seminářích.
Založením jste trochu anarchista, určitě surrealista a artaudovec, ale naučíte se rozumět i jiným typům inscenování.
Dostanete lukrativní nabídku, která se neodmítá, ale s benevolencí sobě vlastní ji odmítnete; Stehlíková jen spráskne ruce a zasměje se, ale nezanevře.
Lze vést hovor o Le Grand Jeu, J. Kolářovi, L. Zívrovi a sochařství na úrovni, která je na vaší domovské katedře dějin umění u profesorů nemožná.
Sežene vám odborné zaměstnání s tím, že vás řediteli instituce už představila jako největšího znalce dané problematiky. V cizí společnosti vás představuje jako svého nejlepšího studenta, přestože to není pravda.
Vedete víceoborový kulturní časopis, do kterého ráda píše příspěvky a doporučuje, co by se mělo otisknout, a ještě si ho chce předplatit (tomu poslednímu se naštěstí podaří zabránit). Vždyť i ona před čtyřiceti lety jeden takový o divadle redigovala!
Ano, za důvěrou přicházela důvěra, dalo by se říci. Ale je nás s obdobným osudem několik desítek! Jak je to možné? Kde se brala její nesmlouvavá laskavost, ale i urputnost, motivující sebe i ostatní k práci? Kde brala pochopení pro naše, tak rozdílné, povahy!? Namísto odpovědí na tyto otázky mohu alespoň parafrázovat jedno její pradávné rčení z poslední seminární hodiny: Nevím jak vy, ale já jsem se naučil hodně!
(Revue Pandora 36/2019, více v tištěné verzi.)
