Dlouho před setměním jsem objevil rozdíl mezi muži a ženami, věděl jsem, jak lahodná je horká pizza. Později jsem dokázal rozpoznat rozdíl mezi různými pizzami. Ve skutečnosti jsem si nejprve všiml, jak je pizza vláčná. Myslel jsem, že uvnitř musela mít horký klih. No, nikdo nemůže vědět všechno. Například jsem nevěděl, že je tu někdo, komu říkají „Bůh“ a že ho můžete požádat, aby vám dal celou pizzu s čabajkou. Řekla mi to jednoruká dívka. Prodávala modlitební knížečky a pohlednice z poutí. Já jsem obvykle prodával žvýkačky a tabulky čokolády a věděl jsem, že když lidem řeknete: „Proboha vás prosím, kupte si kousek,“ zaplatí vám víc. Mluvil jsem k lidem na ulicích kolem Svatyně, ale neměl jsem žádnou představu, jak oslovit Boha, jako když mluvíte s obyčejnými lidmi na ulici, abyste od Něj dostali opravdovou, horkou pizzu.
Tu noc, kdy jsem to zjistil, jsem seděl s jednorukou dívkou v malé zahrádce na chodníku hned vedle kanálu. Říkala, že kam jí sahá paměť, měla jen jednu ruku.
Bylo hodně chladno, takže jsme viděli svůj dech. Až dosud jsem netušil, jak je zábavné sedět u kanálu a mluvit s dívkou. V místnosti, kde spím, jsou i jiná děvčata, ale obvykle se jen ujistím, že mi nešlohly bílé tenisky. Byl jsem rád, že s ní můžu tu noc být. Překvapilo mě, když říkala, že mluví k Bohu. Pak řekla, že muži jsou úplně jiní než ženy. Říkala, že ženy mají věci, kterým muži nemůžou rozumět. Byla starší než já a vyznala se. Říkala, že jsou nejprve „dívkami“ a v „ženy“ se promění, jakmile se poprvé vyspí s mužem.
Myslel jsem, že kecá. Děvčata to dělají, jak jsem věděl už dřív. Ale bylo mi příjemné sedět vedle ní. Říkala, že až se setmí, poprosí Boha, aby jí dal druhou ruku. Že vždycky měla modré šaty, dva páry kalhot, perlový náramek, pár náušnic, hodně sendvičů a tureckých kebabů od Boha. Že si je jistá, že Bůh jí druhou ruku dá.
Řekl jsem jí: „Ať od Něj dostanu horkou pizzu, jestli můžeš.“ Pak jsem jí vysvětlil všechny rozdíly mezi pizzami. Nakonec jsem našel něco, o čem neměla tušení. Měli jsme ještě celou hodinu, než nás vyzvedne dodávka. Dívka začala mluvit k Bohu a řekla mu, aby mi dal pizzu, tak jako když chodila za lidmi a přesvědčovala je, aby si koupili modlitební knížky. Společně jsme šli do pizzerie dole v ulici. U dveří stála dvojice strážníků, takže jsme tam nemohli okounět moc dlouho. Šli jsme kousek dál a sedli si vedle telefonní budky. Dívka se zahleděla do nebe a znovu začala mluvit k Bohu. Asi to nebylo zrovna nejlepší místo, kde bych mohl dostat pizzu, myslel jsem si, protože jsme byli dost daleko od pizzerie. Nebe bylo plné červánků.
Abych řekl pravdu, předtím jsem vždycky mluvil jen sám se sebou; jak jsem mohl tušit, že lze mluvit s někým, komu říkají „Bůh“?! Měl jsem chuť se jí zeptat, jestli je ještě „dívka“ nebo už „žena“, ale dál jsem ji napodoboval a s pohledem do nebe myslel na horkou pizzu. Tehdy jsem přemýšlel o všech „ženách“, které jsem dosud potkal. No, už dříve jsem některé z nich viděl spát s muži.
U telefonní budky jsme zůstali ještě hodinu. Během posledních pár minut se k nám přiblížila jedna dáma. Podívala se na nás, jako by nám chtěla koupit pizzu. Ale nekoupila. Jenom prošla kolem. Připozdilo se a my museli stihnout dodávku, jinak bychom museli zůstat na ulici až do rána. Nechtěl jsem, aby jednoruká dívka spala na ulici. Řekl jsem jí, že zítra se vrátíme a společně požádáme Boha, aby nám dal pizzu. Vykládal jsem jí, jak bude fajn, až budeme mít horkou, vláčnou pizzu.
Vrátili jsme se a zase si sedli vedle kanálu, zatímco jsme čekali, než přijede dodávka. Dívka se o mě opřela z té strany, kde měla ruku. Vážně jsem se jí chtěl zeptat, jak se z „dívky“ stane „žena“, a myslel jsem také na to, že bych uvítal, kdyby právě teď začalo sněžit. Napadlo mě, že jestli se jí zalíbí moje bílé tenisky, asi jí je dám.
(z anglické verze What´s a Pizza?, do angličtiny přeložila Sanam Kalantari, vyšlo ve sbírce Pink Cloud, Londýn 2013, do češtiny přeložil Radek Hasalík)
