Tak jsem si sehnal a pustil dva vysoko oceňované dokumentární filmy z jihlavského festivalu z nedávných let. Jsou to slovenské filmy odehrávající se v Antarktidě a v obou případech je režisérkou velmi podnětná Viera Čekányová (např. filmy Under Under Ground, 2006; Alda, 2009). Jeden z filmů – Frem – je alespoň němý a mohutnost antarktické přírody není ničím mentálně narušována. Děj spočívá v záběrech na neživou přírodu – jen kameny, sníh a moře, postupně na živé tvory jako jsou tučňáci, ještě později na lidskou postavu zabíranou zpovzdálí. Vrcholem intimity je v tomto směru přes okno zahlédnutá rozházená postel a pracovní stůl někoho z polárních badatelů. Pak se tok pozornosti obrací k tučňákům a posléze zase hlavně ke kamenům, čímž film končí. Symbolická procházka, jež by začínala v obydlí, vedla mlhou a vánicí, načež by skončila opět v lidském příbytku, by opsala oblouk přesně opačný. Budiž takto ukázáno, že existují místa, kde lidský obyvatel nedominuje, a má problém do původnějšího prostředí vůbec patřit. Určitá náladotvornost meditativního rázu se filmu Frem nedá upřít. Zato film Bílá na bílé kontaminuje záběry na antarktickou přírodu promítaným textem online komunikace mezi režisérkou a umělou inteligencí zastoupenou tzv. odpovídacím robotem. Jsme tu svědky filozofování asi jako kdyby Ludwigu Wittgensteinovi vyschlo v krku po kokainu – a nezmohl se v rámci svého úsporného vyjadřování na odvrhnutí alibismu. Komu tady nakonec vyschlo – nebyli to členové poroty festivalu, kteří se tímto rádoby trendy doprovodem k jinak silné „cestě do pravěku“ nechali navést k dojmu, že zde máme co do činění s něčím dokonale artificiálním?
Pavel Ctibor, červen 2023
