Jsou věci, které pomáhají člověku uchovat si naději, že všechno bude dobré – píše se v povídce ukrajinského (v ČR žijícího) autora Alexeje Sevruka.
Replikujeme zde jeho povídku otištěnou v Pandoře číslo 29.
Minidoka ze Suchého vrchu (Alexej Sevruk)
Vstává brzy ráno, v tomhle ročním období je venku ještě tma a východní čerň sotva začíná protrhávat ultramarín. Její sny utkané z tmavého sametu, jež si většinou nepamatuje, přeruší vyzvánění budíku. Zpravidla je to její písnička, kterou si zrovna oblíbila; když se jí stará písnička přejí a novou oblíbenou ještě nemá, tak to bývá hlas tatínka, tak jak si ho nahrála na diktafon a který jí připomíná, že je čas vstávat.
Hned po probuzení, ještě v pyžamu nebo v noční košili si balí cigaretu. Rozsvěcí malou lampičku a její pokoj se naplňuje tlumeným světlem a tabákovým kouřem. Ráda kouří v pokoji, proto zde má spoustu různých osvěžovačů vzduchu, i když ví, že se říká, že můžou způsobovat rakovinu. Jednou, říká si, se vším tím přestane, čímž míní kouření. Například když se rozhodne, že bude mít dítě. Všechno nezdravé půjde pryč. Zatímco přemýšlí, blaženě popotahuje z cigarety a pozoruje, jak se vyjasňuje pruh oblohy nad horizontem, přímo za oknem na protější stěně. Ještě má čas. Rychlá sprcha, u které si čistí zuby. Tak, jak je na to zvyklá od dětství: v myšlenkách si u toho zpívá Skákal pes, celé tři sloky, někdy to nevydrží a zpívá nahlas, radostně na sebe mrkne do zrcadla, od vnějších koutků očí se jí při tom rozeběhnou vějířky veselých vrásek. Zuby má velké a zdravé a jak se v polotmě usmívá na plnou pusu, tak jí přízračně světélkují.
Ve dnech, kdy si myje svoje husté tmavé vlasy, už nestíhá snídani. Jenom rychlou kávu a honem na metro. Výtahem sjíždí do přízemí. Venku to fouká, vítr drhne vršek ze všech stran, zpravidla vysuší veškerou vláhu, nejhlubší louže ve vykotlaném asfaltu a zbytky sněhu na pahorcích mezi křovinami před panelákem. Sídliště funguje jako rozladěné varhany se stovkami píšťal ve studeném kostele. Tmavým hrubě omítnutým průchodem fičí studený průvan, žene před sebou igelitové pytlíky a pomačkané plastové lahve od sprajtu, chřestí o asfalt plechovkami od koly. Protahuje tu betonovou rouru jako flétnista svůj nástroj bavlněnou utěrkou, až je zevnitř úplně suchý. Vysušuje její pleť na obličeji a na poodhalené šíji, nutí ji choulit se ještě víc do zimní bundy, pod kapucí, ruce zahalené do rukavic si strčí do kapes, přitáhne koženou kabelu blíž k tělu. Doma pak používá hydratační mléko, aby kompenzovala tuto spoušť, páchanou suchým, studeným průvanem. Jde přes rozlehlý dvůr, uprostřed kterého se mezi křovinami schovává dětské pískoviště. V loužích odráží se čím dál světlejší obloha. Přelévají se po ní mračna a hejna holubů. Prochází kolem základky, kde strávila devět let svého života, přičemž si přes pusu přetáhne barevnou vlněnou šálu. Z dálky uslyší přijíždět metro, tak trochu popoběhne. Tenhle vlak jí však ujede. Za okamžik jede další. Ve vagónu metra vyhřátém lidským teplem se jí na malou chvíli opět zmocní ta ranní malátnost, kterou předtím zapudila první cigaretou a odložila do popelníku. Vrazí si do uší špunty sluchátek a příjemně se té malátnosti poddá. Ale jen do té doby, co bude muset vystoupit na stanici pod vlakovým nádražím a vyjet na nástupiště. Vlak už čeká. Stříbřitý elektrický had, který se živí malátnými pannami, připoutaný na vodítko troleje. Jezdí s ním téměř denně, vlak uhání podél přeoraných černých polí, jemně pocukrovaných prvním sněhem, trať lemují šípkové keře, ze kterých směrem od vlaku na všechny strany prchají vyděšení vrabci. Pustí si něco živějšího, něco rytmického. V hlavě si přerovnává, co všechno ji dneska čeká.
Vystoupí na první stanici za městem. Jde směrem ke škole, kráčí podél neměnných zoraných polí. Velké homole černé hlíny podřimují pod popraškem sněhu jako zkamenělé smolné moře. V dálce jsou vidět červené střechy, lehce přestříkané na bílo. Mezi nimi přečnívá škola jako školák, který vyrostl o něco dřív než jeho spolužáci. Svou práci má celkem ráda, třebaže kvůli ní musí poměrně brzy vstávat a nechávat do sebe denně zabodávat jehličky zimy. Má ráda všechny ty děti, kterým ukazuje různé cviky a se kterými zpívá nebo je učí, jak namalovat hýla či sýkoru; občas se vyskytne problém: někdo z dětí nešikovně dopadne, jiný zase do někoho vrazí, někomu příliš prudce přihrají basketbalový míč ze studeného bradavičnatého nylonu. Někdy se řeší šikana, ale na prvním stupni jen výjimečně. Mají ji tu rádi a ona to tu má ráda také. Jednou, říká si, jestli nebude mít vlastní, tak si pár dětí adoptuje. Nebo možná i v tom případě, když bude mít vlastní. Kdyby se jí někdo zeptal, co je důležité, tak by odpověděla bez většího zaváhání. Poděkovat za nový den. Rozesmát dítě, které je v každém z nás. Spíš být, než mít. Lpět na lidech, ne na věcech, ale nevyužívat je, snažit se jim porozumět, umět nabídnout pomoc. Vnějšek a vnitřek si mají odpovídat. Její oči bývají někdy smutné únavou, tak je zvýrazní černými linkami. Vlasy se jí neposlušně vinou a stáčejí. Rovná si je speciální kulmou. Nehty nemusí být pokaždé namalované. Stejně tak rty. Ale obočí symetricky upravené do dvou ztenčujících se půlměsíčků a oblečení musí být pohodlné; musí padnout a slušet, to se ví.
Má kolem sebe spoustu přátel; neustále jí píšou nebo volají, na něčem se s ní domlouvají: na koncíku, na společné večeři, na víkendovém výletě, na tancovačce; na domácí party, na party v klubu; na focení, na výrobě šperků z korálků, na zapůjčení tiskařského lisu nebo paměťové karty, nebo španělské kytary, nebo knihy s obrázkama, nebo jenom knihy bez obrázků; nebo na silvestru nebo na Vánocích, nebo na společné dovolené, které ještě všichni ze zvyku říkají prázdniny, ačkoliv jenom ona široko daleko má takové pojmenování opodstatněné svou profesí.
Má otce a maminku. A taky několik sourozenců a pár lidí, kteří jí říkají teta. A všechny je má ráda, i přes to, že zná stinné stánky tohoto světa. A možná že právě proto.
Muži, kteří procházeli jejím životem, by se dali rozdělit do dvou kategorií. První jsou hodní, ale naprosto jí nevoní. S druhými je sranda, ale jsou to víceméně neskuteční kreténi. Ale všichni ti muži jsou ve skutečnosti přerostlými chlapci, kteří své mužství jen předstírají pomocí různých atributů: někdo měl víru, další měl svaly, ještě jeden svou filosofii, nebo politickou angažovanost, kytaru, motorku, mikroskop či mikrofon, fotoaparát nebo jenom tu vůni deodorantu ze sexistické reklamy s polonahým svalovcem. Tlačili ty příznaky domnělého mužství před sebou jako vozíky ze supermarketu, vozíky plné vlastního ega, ambicí, sebezahleděnosti a sebelásky, která potřebovala hladký povrch, aby se v něm mohla odrážet. Nesli to nad sebou jako vztyčené korouhve s odznaky zaniklých rytířských řádů, praporce s obchodními značkami nadnárodních firem. Povlávalo to za nimi jako schlíplá křídla ptáků, kteří nejsou stavěni na vodu; vlály jako vlajky v prvomájovém průvodu pokaždé, když odcházeli pryč. Když je opouštěla.
V neděli chodí do kostela. Barokní kostel s varhanami stával na vršku, než ho zbourali spolu s celou vesnicí, když stavěli sídliště. A že sídliště dokončovali už po sametu, tak se rozhodli postavit kostel nový, moderní. Sem chodí poslouchat, jak polský farář odříkává u oltáře „plod žyvota tfecho“. Nebo, když to ráno nestihne, protože si například chce v neděli pospat, tak si vyrazí na večerní mši do centra.
Posledně tam byl s ní. Myslela si, že by je to mohlo sblížit. Zeptal se: proč nejdeš k přijímání. Jak může být tak natvrdlej? To bych se musela zpovídat pokaždý, když spolu spíme, řekla mu. A vůbec to bylo dost nesnesitelné. Po tak pěkném kázání ji zatáhl do hospody (proč jen pokaždé musí chlastat?), a když odešel na záchod, tak toho využila a raději utekla.
Doma se naložila do horké vody; na rozích vany aromatické svíčky. Co je to za svět, kde si ženy musí přibarvovat muže, aby si našly vůbec někoho, myslela si odevzdaně, když usínala. A zdalipak to i oni mají stejně? To asi jo. A furt se o něco pokouší. Furt se o něco snaží, s vytrvalosti vlastní svému druhu, se zarputilostí a tvrdošíjností býčí, ba volskou. Ta houževnatost. Vytrvalost. Jsou věci, které pomáhají člověku uchovat si naději, že všechno bude dobré, myslela před tím, než se oddala svým snům, utkaným z tmavého sametu.
